Nešika

Opustila mě žena. Tedy ne ještě úplně, pořád spí tady vedle v naší ložnici, ovšem zamčená zevnitř a jen do doby, než si prý dořešíme i bydlení.

Jsem z toho zdrcenej. Jako fakt na dně. Leccos jsem tušil už delší dobu a minulej pátek mi to řekla natvrdo. Má někoho jiného a se mnou už být nechce. Nedá se se mnou žít, nemá si se mnou o čem povídat, pořád jen sedím u počítače, chlastám, a vůbec, nic už ke mně necítí. A taky jsem prý hrozně nepraktickej, nešikovnej, pořád něco rozbíjím, nic neudělám pořádně. Potvora! Já a prej nešikovnej! Já, kterej sem tady v tom bytě udělal první poslední.

Mám jí hrozně rád a nechci být bez ní. Nechci, aby byla šťastná s někým jiným. Ale asi není síla, jak si jí udržet. Tak jinak, však ty ještě budeš litovat, ale to už bude pozdě. Do smrti toho budeš litovat!

Otevřel jsem si rum a pivo a začal s posledními záležitostmi člověka. Napíšu jí dopis na rozloučenou, tady na noťasu, ne na papír, jen ať to svítí, nechám ho pěkně na ploše, ať je moje poslední psaní to první, co ráno uvidí cestou do koupelny. Jen ať jí to pořádně praští hned zkraje dne do očí, aby věděla, že já už nejsem a ať jí to navždycky straší, co způsobila. 

Když jsem si takhle srovnal hodnoty a život vůbec, docela se mi ulevilo. Teď už jen ty praktické věci. Ale napřed panáčka. Tak. Prášky na tlak, to je podle netu spolehlivé, zejména v kombinaci s alkoholem. Takže ještě jednoho, ať se pak pilulky hezky rozpustí. A ještě jednoho, na kuráž, ne? Jeden se nesebevraždí každej den, co?

Ale bude čubrnět, až mě tady ráno najde. Křísit mě bude, volat lapiduchy, ale všechno marný, já už nebudu, jen ona a do smrti nešťastná. Docela je mi líto, že to neuvidím. Tak na její ranní šok, šup tam s ním!

Vybalil jsem všechny prášky, co jsem doma měl, naštěstí jsem si předpis vybral před pár dny, tedy jich je dost. A obaly nechám pěkně válet všude okolo, to bude stylový. Neměl bych se oholit? Ježišmarjá, já blbnu. To určitě, jen ať vypadám zdrchaně.

Jo, ještě než začnu s tím dopisem, musím vymazat všechno co nechci, aby zbylo. Hlavně ty fotky vod Pavlíny, jak jsme si posílali. To by nebylo dobrý, to by mohlo vypadat, jako že i já mám máslo na hlavě. Přitom to nebyla žádná láska, že jo, jen taková legrace. Ale hezká, voňavá. Jo, tak to musí pryč. A taky přístupy do mailu a fejsbúčku, no to by byl průser. To by určitě Jarču jen utvrdilo, že dělá správně. Co tak ještě.... Nejlíp, když vymažu všechny soubory, potřebovat už je nebudu, tak co.. Zbude jen ten dopis na ploše. 

Vybráno, mazáno. Docela to trvá, ještě zbývají tři minuty, to by jeden neřekl, co toho za život nashromáždí. Nejspíš nějakou paměť zabraly i ta videa. Škoda jich. Ale nebudu ztrácet čas a radši šup dalšího do trubek. Je to takhle přecijenom veselejší, ale nesmím to přehnat, něco si musím nechat na zapití léčiv, ha, ha.

Vymazáno jest. Tak na to se napijeme, Jozífku, viď? Koukám rumík vysychá, musím  začít psát. Takže: Moje milovaná ženo! No to ne, to ne, to je moc. Co takhle Ženo moje! To taky ne, to je takový, kurva, oficiální nebo co. Já nevím, dám si jednoho, snad to pomůže. Miláčku! Ne, to vůbec, ne, to by hned viděla, jak moc trpím, takhle jsem jí říkával dřív, když, když jsme se ještě měli rádi. Doprdele, bejvávalo to hezký, moc hezký. A jak to pokazila! Svině jedna! Svině! Ježišmarjá, já řvu. Úplně jsem se zapomněl a křičím tady nahlas. Ještě abych tak Jarunku vzbudil. Tak klid Josef, dej si pimprlíka a pokračujem.

Jo taky ještě vybalit ty prášky. Kam jsem je jen dal? Sakra, vždyť  už to mám hotový, já jsem debil. Ale pivo zase došlo, tak to si ještě jedno otevřu, rum se musí zapíjet. Tak dál Pepane: Má jediná! To je ono, aspoň bude hned vědět, kdo měl morálně navrch. Koneckonců všechno už jsem vymazal, tak jo.

Dobrej začátek, fakt dobrej. To si zaslouží odměnu. Ale co dál? Vůbec nevím, vůbec. Vůbec nevím, co napsat, aby jí to vzalo. Sepsat, o co přijde, co jí bude chybět, něco fakt, jako vopravdu... to chce panáka, ja nemám inspiraci. Jaruno, doprdele, Jaruno, co ti tam mám napsat, abys pořádně litovala??!!

"Co tady řveš, Josef, jak v tom mám spát?", prudce otevřela dveře od ložnice až jsem se lekl. Zase jsem přemýšlel nahlas, hodně nahlas, jako vždycky, když se vožeru. Lekl jsem se tak, až jsem převrátil otevřenou láhev gambáče přímo na klávesnici. Všimla si toho.

"Ty idiote nalitej, co to děláš?", křičela teď pro změnu ona, vytáhla počítač ze zásuvky a zkoušela ho rychle vypnout. Přitom si nejspíš všimla rozepsaného dopisu na obrazovce. 

"No, ta se má na co těšit", ušklíbla se, přejela pohledem hromadu prášků a obalů od nich, "a ten bordel si tady ukliď, nejsem tvoje služka."

Odkráčela zpátky do postele a nechala mne samotného vlastnímu žalu. Úplně to zazdila, nevěřím už ani, že by byla schopná se ráno pořádně chytnout za nos a litovat a trápit se pro mě. Jestli já nakonec opravdu nejsem nešika! Taková to mohla bejt krásná sebevražda...