Ono takové testování...

Ono takové pravidelné testování, to není jen tak. Je to periodický stres, pro druhačku menšího vzrůstu určitě. Snad to zvládne, přežije, snad to dá a nezanechá to na malé dušičce trvalé následky.

Nemají to ti dnešní školáci vůbec lehké a klepali jsme se před prvním dnem Andulky zase ve škole my dospělí doma jako osiky. Půl roku naše malinká hltá poznatky přes obrazovku a od přestárlých rodičů a teď ještě tohle! Ta naše nervozita se zákonitě přenesla i na nebohé dítě a taky byla plna očekávání, co jí a spolužákům strašného pondělní ráno přinese. 

"Tak jak Nando, co testy?", byla moje první otázka, když dorazila odpo ze škamen. Z matky jsem totiž odpověď nedostal, tajemně se jen po mém návratu z práce usmála, mám se prý zeptat sám a zmizela někam do velkoměsta.

"Tebe nezajímá jako normálně, co škola? Ale co testy?", opáčila přidrzle a taky se usmívala. Ale bylo vidět, že je zážitku plna a brzy se vše spontánně dozvím.

"To ti bylo super. Mega super. Hlavně to vyhodnocování, jak jsme mohli čekat, kolik čárek se zabarví. A pak jsme i podepisovali o tom ZÁZNAM, heč!"

"Aha, no tak dobrý, a co škola?", najel jsem na normální mód.

"Nic, v poho, úkoly nemáme, můžu na dvůr?" A šla spokojeně lítat ven.

A to jsme se tolik báli. Jo to tak bývá, bojíváme se toho, co za to nestojí a před tím, co ano, potřebný respekt nemíváme. Dobrá škola, mimochodem, evidentně si před testováním vzpomněli na Komenského a provedli testy hrou. A ta naše Nanda jen potvrdila, že všechny ty věci okolo zdravotnictví jí docela zajímají, ne nadarmo nám právě ona už dlouho měří pravidelně tlak a připravuje léky. A běda, když nejsme pečliví pacienti! Sestřička jedna.

"Tak co škola?", uvítal jsem ji dneska už běžně trapným způsobem.

"Nic moc, testy budou až ve čtvrtek, škoda. Úkoly nemáme, hlad mám a můžu pak ven?"

Jasně, všechno v normálu...