Lockdown

Nečekejte, prosím, žádnou plytkou kritiku opatření naší zoufalé vlády, stávají se totiž v životě lidském (i jiných savců) horší věci...

Je to tak dva měsíce, kdy - abych předešel znečištění bytu - jsem ihned po návratu z noční jen tak ledabyle odhodil tašku a odvedl chlupatou nezbednici na dvůr, nikdo jiný vhodný na to doma zrovna nebyl, jen nezletilý distanční školák, která ovšem dobrmanici neukomanduje, jinak bych to nedělal, že jo. Jak jsem brzy zjistil, byla to chyba. Buď to, že jsem odhodil tašku anebo to, že v oné tašce byly jak klíče od bytu/domu tak mobil. Za nemenší chybu považuji rovněž to, že na dveřích ze dvora je koule a ne klika. Strach z návštěv drbanů, no...

Zabouchl jsem nás a Ťapu patřičně vyvenčil. A těšil se na brzký návrat a sprchu a snídani a postel.... Tak to se mi protáhlo. Helejte, docela jsem spoléhal, že Andulku napadne tak po deseti, dvaceti minutách, že doma někdo chybí. Kdepak! Distanční výuka byla onoho dne asi hodně zajímavá. Nevyhlédla z okna, z balkónu, nic. Nebudu vás napínat, zachránila nás od smrti mrazem, žízní a steskem po bytě přesně po 43 minutách sousedka z přízemí, která zareagovala na mnou náhodně házené kamínky do oken nájemníků.

Zařekl jsem se, že si budu dávat pozor a vždycky, VŽDYCKY, budu u sebe mít jak klíče, tak mobil. A to dodržuju. On takový OPRAVDOVÝ lockdown není nic příjemného, že. A tak i dneska, když jsem zůstal poslední vzhůru a měl teda onu zprostředkovanou vyměšovací povinnost na hrbu, jsem se před odchodem z bytu přesvědčil, že klíče v kapse kalhot jsou a mobil je v té náprsní. 

Dveře dvora za námi zaklaply a fena se činila dost rychle, tak to mám rád. Do jedné ruky vodítko, do druhé plný pytlík a hurá domů s odbočkou přes popelnici. Vytahuju klíče, ale něco je špatně! Od auta, já blb! Ty mi daj, že je teď po půlnoci vzbudím, ale co, je to přece hlavně jejich pes, ne. 

"Čekej, Tlápoto, musím volat. A sedni!", fena poslechne. Mobil ne. Nemůže, je vybitej! Já blb, ne blb ne, blb je málo...

Je půl jedný v noci, spolunocležnice chrápou spokojeně o čtyři patra výše nad námi a ani jedno okno nesvítí... 

No, nevím, házet lidem šutry do oken v tuhle dobu se mi moc nechce, ale zase přenocovat mezi břízami zrovna teď, když začíná pomalinku sněžit (Praha, březen dvacátého a přitom globální oteplování...), se mi taky nezdá. Možná tak přelézt plot a zkusit cestu přes sousední barák, baráky, dílny...

Ťapina zaštěká. Na chodbě se rozsvítilo! Bouchám na dveře jako blázen. Otevře mi soused, co bydlí nad námi: "Co je, ty vole, co tady bušíš?"

"Jsme se vymkli* a holky už spí," vysvětluju ,"ale co ty tady děláš, je lockdown, ne, odkud jdeš?" ptám se jen na lokalitu, protože hutný dech zachránce dává vědět, co tam dělal. 

"Od kámoše, ty vole, ten lockdown nás jednou všechny dožene do blázince. Víš, že mě chtěli kontrolovat měšťáci? Ale mám papír, že dělám i noční, tak v pohodě..."

Vyjeli jsme do našeho patra, ještě jsem použil nabídnutého mobilu a zavolal našim, abych nemusel pobuřovat barák nočním zvoněním a boucháním na dveře od bytu a dobrý. Vynadáno jsem dostal. Kamil odjel o patro výš. Dobrou noc. Dík.

Všechno dobře dopadlo. Ale nemuselo. To víte, tvrdý lockdown není legrace....

*vymkli  - výraz z liptovštiny, kterým rád zkracuji to, že jsme si zabouchli dveře aniž bychom od nich v danou chvíli měli klíče...