Chybíš tady, Jene

Není to dnes na den přesně rok, ale pro mne osobně trochu jo. Právě před rokem jsem si naposled psal s Janem Jílkem, pro mnohé zde dobrým blogerem a pro některé z nás dokonce dobrým přítelem a pro Pána Boha určitě dobrým člověkem.

Teprve 29.června budeme smutně vzpomínat výročí dne, kdy jsi nás tady opustil a vydal se na cestu delší, než všechny ty, které jsi absolvoval o samotě a bos okolo světa. Blogerský pomník sis tu dokázal postavit bohatě sám, nebudu moc vzpomínat na Tvoje psaní. A komu je to málo, přečtěte si jeho knihy. Stojí za to. Já napíšu malinko o sobě.  Mockrát jsem s Tebou za ten rok v duchu rozmlouval, stejně jako jsem to dělal i dřív, když jsem byl třeba za Kanálem a přemýšlel, co bys mi poradil, než jsem Ti pak skutečně zavolal a zeptal se. Měls dar vcítění se, vyhmátnutí podstaty a koncentrace na problém, že mělo vážně cenu nad Tvými radami uvažovat. Radami.... Nikdy jsi neřekl, udělej to a to. Ne, někdy to skoro vypadalo, že neposloucháš, i oči jsi měl zavřené a pak ses rozpovídal, jakou podobnou situaci jsi kdy zažil a co bys asi udělal Ty. A nádherně hnusně jsi dokázal předpovědět, co se musí zákonitě stát, když se zachovám v rozporu se svědomím, s realitou, se zákonitostmi bytí. Pokora, to je první, co mi při vzpomínce na Tebe napadne, pokora a zdravé sebevědomí.

Ale dokázals být mnohem víc než jen uznávaný terapeut. Přítel, kamarád a nenahraditelný diskutér. Nikdy nezapomenu na úžasné rozhovory o Anglii, o Kanadě, jak živě jsme dlouhé hodiny rozebírali vše možné a jak jsi uměl i na ta "nejposvátnější" témata napasovat obyčejné lidské pohnutky, slabosti, hříchy a touhy. A sedělo to jak prdel na hrnec a najednou byly věci jasné. Uměl jsi, Jene.

Naše skutky se k nám vracejí, to bylo jedno z Tvých hesel. Promiň, Jene, vím, že nenávidíš citáty, moudrost života jsi viděl jinde. V souladu skutků a řečí, víry a života, pochopení významu utrpení i štěstí. Když jsi tahle slova vyslovil Ty, bylo zřejmé, že nejsou falešná, protože prožitá.

Stihl i nestihl jsem Ti poděkovat. Za pomoc. Jsem rád a vděčný, že jsem Tě v životě potkal. A jak říkám, dodnes se s Tebou radím. A taky je mi líto, že se mohu jen domýšlet, co by sis dneska myslel a napsal o věcech, které Tě vždy zajímaly a které jsi uměl tak dobře glosovat. O přínosu bílého muže a jeho expanze do světa, o zhovadilostech fanatiků všeho druhu, od feministek po náboženské, o strachu z neznámého, o šílenství rasismu naruby, o úpadku milované Británie, o směšné pýše mocných.

Jene, měj se tam hezky. Jakkoli hodlám setrvat na světě co  nejdéle, jednou bude můj odchod určitě lehčí už tím, že se budu těšit na nové setkání také s Tebou.

Bůh požehnej Tvé blízké.

Jo,jo...