Medard

... jeho kápě 40 dní kape. Dnes nekápl ani trošku a tak se lidová pranostika nemůže projevit. Škoda.

     Bral bych to. Všema deseti. Jak si pamatuji propršené červny, kdy jsem i několik dní nemohl jít po škole ven a blbnout s kamarády, což mi strašně štvalo, neb počítače ani playstationy ještě nebyly, jak se upomínám na probahněná červnová vojenská cvičení, kdy jsme se - soudruzi tajně - modlili za aspoň kousek sluníčka, co by nám usušilo vše od prádla až po stany, jak si vzpomínám na to těšení se od dubna, května, června až konečně přijdou ty pořádné správné dovolenkové pařáky, tak teď bych to docela bral. Deště, klidně i  medardích 40 dní normálního, pomalého, trvalého, mokrého deště. Všema deseti.

     Nicméně zmíněný Medard mne letos (už opět a poněkolikáté) zklamal. A jak se zdá, nejen mě. Sucho hrozí, to už je tak jasné, že o tom nečteme jen v novinách, nedíváme se na to ve zprávách v televizi, ale pociťujeme to. A bavíme se o tom třeba v práci. Jak jsme byli o víkendu na chatě a jak tam vypadá zahrádka, kolik málo je vody ve studni, jak vysychá rybníček.

     Před  asi 30-ti lety jsem strávil zimu, jaro i kus léta v Kanadě. Zhruba na stejné rovnoběžce jako žijeme my tady. Zažil jsem tehdy různé kulturní šoky, překvapení, ba i poučení, ale jeden z nejzapamatovatelnějších bylo tamní počasí. Do apríla tuhá zima, mrazy, trocha sněhu. Po desátém dubnu pařáky nad 25 stupňů, sucho, jasno, a to pořád, bez milosrdných přeháňkových přestávek. A těch deset dní mezi tím jaro, dá-li se tak popsat. Trošku deště, mraky a hodně, fakt hodně větru.

     Tamní příroda si s tím evidentně poradila. Čeká a pak najednou rychle vyraší co může. Jsou tam na to zvyklí. Ale my tady? Dneska jsem šel okolo téměř dozrálých třešní, byly krásně červené, ovšem velikosti většího rybízu. Naše příroda i my si na tohle budeme asi zvykat těžko, a to si dovolím napsat, že příroda to ještě nakonec zvládne lépe než my. Teda než já osobně určitě. Dál se asi budu ploužit v tom parnu jak zpomalený film, potit se jak vrata vod chlíva, mít chmurné myšlenky a těžký dech, a jen se těšit, až si večer po západu slunce dám jedno či dvě vychlazené.

     Asi je jedno, jestli je naše planeta zelená či modrá, stejně jsme na ni krátcí. A zda za změnu můžeme my sami, či Bůh, či příroda, to bude fuk, Jediné bude mít cenu, přizpůsobit se. A rychle. Takže: Zítra odjíždíme na chatu a instaluji pod okap konečně sud na dešťovou vodu. Což se sice na břehu rybníka může jevit jako pitomost, ale přece nebudeme čekat až i ten vyschne. Každá zadržená kapka dobrá. Každý svoji trošku do mlýna.

     A pak ta dotace, no ne?