Slunce, seno, pavoučci...

Léto budiž pochváleno, ale všechno má své meze. Stejně tak láska ke zvířátkům, zejména členovcům,  by se podle mého měla dávkovat téměř laboratorně. 

     "Jé, pavouček, to budeme mít štěstí, Honzíku", povídala moje první žena kdysi před třiceti lety v nově přiděleném panelákovém bytě, "opatrně ho dej na balkon, ale nezabít, nezabít!"

     Pochopte, prosím, byl jsem tehdy čerstvě a hlavně poprvé ženatý, naivní muž a plánoval jsem celý další svůj život ženu poslouchat. Nosil jsem tedy následujících pár měsíců pavoučky pro štěstí na náš nový balkón v našem novém 3+1, čtvrté patro pod střechou s okny na jih. Byl to krásný a vysněný byt, to mi věřte.

     Měsíce plynuly, my jsme pořád byli mladí a zamilovaní a nadšení novým bydlením. A přišlo jaro a po něm naše druhé společné léto. Co jsme netušili, že už zdaleka nežijeme sami. Kromě miminka, které nám Pánbůh dopřál ještě dříve, bylo naše štěstí mnohem bohatší, možná lépe řečeno obohacenější. Bylo nás prostě v tom novém vysněném bytě mnohem, mnohem víc. Mnohem víc štěstíčka...

     Projevilo se to náhle. Parný červencový den a po něm krásný letní vlahý večer. Sedíme se ženou na balkóně, popíjíme kávu... A najednou, fakt najednou, jakoby se ti parchanti domluvili, INVAZE!!! Takhle jsem to viděl jen na cvičení naší 4. brigády rychlého nachlazení či jiných elitních jednotek světa, ale možná ani oni experti nebyli tak rychlí a koordinovaní. Zpoza okraje plechové střechy se najednou začalo spouštět desítky, stovky (žena říkala později miliony) vláken a na jejích koncích pavoučci pro štěstí. Většina už hodně velikých.

     Za chvilku to vypadalo jako záclona, ale hýbalo se to a to asi mojí ženě vadilo nejvíc. Chcete-li vědět, jak se k nastalému štěstí postavila, tak vězte, že kávu nedopila, dveře na balkón za sebou zabouchla a zamkla na dva západy a pravila, což je eufemismus, protože to bylo hodně nahlas: "Zab ty bastardy, nebo se poseru strachy!" 

     Tentokrát jsem poslechl celkem ochotně, vykynožil jsem ty ohavce a co víc, hned druhý den jsem poškádlil sprejem i případné následovníky pod rantlem střechy. 

     Od té doby jsme pavouky doma našli jen sporadicky. Že to samé brzy platilo i o štěstí, nepřipisuji pověrám, ale jen a jen mojí mužské pýše a nedokonalosti.

     Každopádně, jsem rád, že moje nynější žena -kromě jiných předností- nemá ráda pavouky hned na první dobrou, protože zavdávat si s členovci nepřináší ani štěstí ani pohodu domova, v našem případě chaty, která exponována uprostřed lesa, je pavouky všeho druhu vyhlášená. Ale věřte mi, žádného z nich nenosím zpátky do přírody, jak by se možná zeleně slušelo, ale najdou svůj zasloužený osud rovnou na místě, kam je nikdo nezval. Na rozdíl od štěstí  :-)