Znáte strach? Nemyslím to vylekání se před obrazovkou, nemyslím tu obavu, že naplánované věci nedopadnou podle představ ani jiné tyhle "strachy".
foto : internet
Mluvím o strachu, který je totální, protože se v něm bojíte o všechno. O to, že přijdete o samotnou podstatu vašeho žití. O děti, vnuky.
Není to tak dlouho, řekněme 40 let, kdy jsem o něčem takovém neuvažoval ani omylem. Ovšem nikoli omylem jsem porušil slib svému dědovi a opustil zahradu a šel na dobrodružnou výpravu za hledáním tajemství skrytými v jeskyni v prudkém svahu nad řekou. Tajemství jsem tehdy nijaká neodhalil, nicméně dobrodružství užil ažaž, ale hlavně dostal nádavkem naprdel.
Ne od dědy, ale od táty, který mi mezi ranami řemenem povídal něco o šíleném strachu svého otce, který strávil odpoledne pobíháním po břehu.
Poučení jsem si tehdy vzal a neplánované výlety neopakoval a bláhově si myslll, že už vím.
Mýlil jsem se, jako mnohokrát předtím i potom. Pravý nefalšovaný strach přišel dnes. Nečekaně, jak jinak. O půl šesté odpoledne syn naložil svého synovce do kočárku a vyrazil na smluvené místo v centru Prahy. Nebudu tady popisovat všechny snahy o komunikaci s otcem miminka poté co jsme zjistili, že jsme se o šesté nenašli, že nebyl ani na jediném z možných a nemožných míst, že mládežník si zapomněl svůj mobil na stolku, s matkou strejdy, operátorem kamerových systémů metra, babičkou, jestli nedorazili tam, jen napíšu, že když nakonec po třech a půl hodinách zazvonil telefon s dobrou zprávou, ulevilo se mi. Strašně. Hrozně. Ty nekonečné tři, čtyři hodiny, mě stály dost let....
Dneska jsi mi vrátil všechny ty pocity, které museli prožívat ti, kteří měli o mě strach dávno před tím, než ty ses vůbec narodil, bohatou měrou. Dobře mi tak, Děkuji. už tedy konečně vím...
