Rána to nebyla moc veliká, můj medvídek šestikolý má přecijenom 10+ tun i bez naloženého betonu a já tam teď náklad za zády měl, takže ještě o nějakých pět kubíků směsi víc...
Stařičkej nissan stál přede mnou na červené a i když už se dávno rozsvítila zelená, nepohnul se. Další cyklus a zase nic. Pomyslel jsem si, že zelenější asi ani v Anglii už nebude a rozjel se, nejspíš má poruchu, či co. Objížděl jsem jej v uctivém oblouku a v tom ta rána. Sedím vysoko a tedy ani moc nevím, jak se to stalo. Až když zastavím a vystoupím, vidím tu „nehodu“. Rozjel se právě, když jsem jej míjel.
„I am sorry“, byla moje první naučená fráze, co taky říci jelitovi, co vám najede bokem osobáku do předního kola náklaďáku. Ááá, hned mi to začíná být jasné, jen co vystoupil, žvýkající ústa plná načervenalé hmoty a oči těkající po pomačkaném plechu. Na mém mixu jen odřený lak.
„I think, we don ́t call for police, it ́s not serious“, říká mi lámanější angličtinou než ovládám já sám, ale mýlí se. Vedle nás zastavuje metropolitní policie a orgán se rovnou ptá, zda je někdo zraněn, či je-li škoda vážná. V tom přijde i řidička, co stála před semaforem za mnou a nabízí svědectví. Také musela čekat na červené dvakrát a přišlo jí to divné.
Policista odjel, nechal nám své služební číslo, mám i kontakt na svědkyni a jedu si po svých .
xxx
„Máte tu předvolání k soudu ohledně té nehody v Chorley“, oznámil mi šéf, „zvládnete to sám nebo chcete pomoc firemního právníka?“ a říká mi, že právníka by si nejradši nechal v záloze až na další kolo sporu, kde nás pan Choudhary žaluje o osm tisíc liber, protože ten stojí ještě mnohem víc. Nu, hlavně asi hrálo roli to, že ještě nebylo jisté, kdo bude nakonec platit, zda já řidič nebo firma...
Velikou rychlostí jsem se prý rozjel a narazil do auta žalobce tak, že se nárazem téměř převrátilo a způsobil tak vážný úraz páteře cestujícímu na zadním sedadle. Už skoro třičtvrtě roku nemůže chodit kvůli tomu do práce a je to vážně frustrující. To chce odškodné!
Naštvalo mě to. Ta lež. Byl jsem mladý, pyšný, odmítl jsem právníka i tlumočníka, přece se v tak jasné věci dokážu po letech studií angliny tu i onde a jako bezúhonný poddaný Jejího Veličenstva obhájit sám. No, vyšlo to. Přísahal jsem na Bibli, žalobce na Korán a začal proces.
Zejména díky skvěle vedeným výslechům ze strany soudce (ty jejich paruky jsou stejně úžasné) se brzy ukázala pravda, tedy že ve chvíli nehody byl v autě jen sám řidič a registry NHS prokázaly, že údajný spolujezdec prodělal operaci zad již před dvěma roky a od té doby s nimi marodí. Ani nebylo potřeba proces odročit, volat k soudu policistu, co jel kolem, či svědkyni.
„Mr. Andrle, proč jste se žalobci hned po incidentu omlouval? To přece svědčí o tom, že jste si byl vědom viny? Řekl jste I am sorry, jak uvádí žaloba, či ne?“
„Bylo mi líto, co se stalo, proto jsem to řekl.“
„OK, tedy neznalost nuancí anglického jazyka, dovolím si poznamenat. I tak vyjadřuji obdiv nejen k Vašim schopnostem pracovat poctivě v naší zemi, ale i také ke způsobu, jakým jste dnes dokázal napomoci průchodu spravedlnosti. Děkuji vám..“
Miluju Anglii a byly to nádherné roky tam žít. Jen je mi asi líto, že dnes už to tam bude jiné. I am sorry...
P.S.: šéf byl tehdy opravdu uznalý a dostal jsem za úsporu právních služeb a obhajobu dobrého jména firmy mimořádnou odměnu ve výši týdenního platu (£400)
