A nejspíš často jen kroutí hlavami, jak je vůbec možné, aby takoví nevzdělaní ignoranti pracovali na dráze. Ovšem ten, kterého jsem potkal nedávno, se vymykal.
Měli jsme ještě pár minut do odjezdu, když tu se ke mně rozběhl asi tak desetiletý kluk, táhl za sebou maminku za ruku a když zastavili, vykřikl: "Výměna!"
"Nezlobte se, on si nemůže pomoci, miluje vláčky", snažila se ho omlouvat maminka, zatímco potomek na mě mířil rukou, ve které svíral originální návěstní terčík.
"Výměna!", opakoval ještě hlasitěji ještě jednou klučina a mně pomalu začalo docházet. Omluv nebylo potřeba, malý šotouš chtěl prostě nepochopitelně vyměnit svůj nový a krásný terčík za můj, starý a službou notně omšelý. Evidentně si žil ve svém světě, jistě plném mašinek, kolejí, perónů a nádraží a terčík od pravého průvodčího byl právě tady a teď to nejdůležitější na světě.
Nebylo proč mu nevyhovět, ovšem zdráhal jsem se trochu vyměnit opotřebovaný kus plastu za výstavní nový výrobek. Ale byl neoblomný, výměnu požadoval. Nakonec jsem dostal nápad, trochu zlomyslný, pravda.
"Dobře, výměna, ale ten můj terčík je hrozně ošklivý, tady ho máš, ale támhle vepředu stojí moje kamarádka průvodčí, běž za ní a udělej ještě jednu výměnu, jo?" , doufal jsem, že Jana nebude takové čuně, aby mávala na fíry něčím ohavnějším než já.
Dvojice odběhla na druhý konec vlaku, na dálku jsem pozoroval, že k nějaké komunikaci došlo a za chvíli jsme spokojeně odjeli.
"Ta maminka mi všechno řekla, ty vole. Honzo, tady máš ten tvůj humus a naval to!", čertila se kolegyně naoko na konečné a já musel vydat svůj poklad, ten den byla koneckonců vlakvedoucí ona. Můj ohmataný terčík byl zpátky doma.
Budu si muset brzy nejspíš nafasovat nový. Byla by hanba zase někdy znovu vyměňovat tenhle.
