Jistě, hlavně pro nás.
Včera to byl přesně rok, kdy odešel navždy můj táta. Rok je tak akorát doba, přijmout to jako fakt. Prý. Protože naopak já se nachytávám neustále v situacích, kdy si při různých příležitostech v duchu říkám na to se ho musím zeptat. Čas, čas. Táta odešel náhle, pro nás to byl tehdy šok, pro něj určitě poslední dárek od Pánaboha. Ještě dopoledne toho dne jsem se jej po telefonu ptal obligátně , jak se má a on tehdy neobligátně neřekl jako vždy že normálně na hovno , ale vážným hlasem No, nic moc , Honzíku.
Ještě týž den odpoledne jsem se s ním loučil jednostranně na smrtelné posteli.
Ve stejný den, kdy má narozeniny jeden z jeho vnuků. Také výroční den. A takhle je to v životě se vším. Nahorů, dolů, život, smrt, radosti, trápení, láska, nenávist...
O noční pauze jsem si v noci v práci zapálil malinkou svíčku, koukal do plamene a přemýšlel. Ne, že bych něco extra vymyslel, ale bylo to uzdravující a dávalo naději, že těch lepších věcí v nás i okolo nás je víc.
Za pravdu mi dal hned dnešek. Ještě než jsme stihli dojet do první konečné, volala mi moje milá opora ve stáří.
"Už to bude 7 měsíců." To mi na chvilku vyrazilo dech, protože slovní spojení takové číslice a měsíců bývalo kdysi velmi podezřelé. Ale ne, tak vysoký stupeň těhotenství by přede mnou určitě nezatajila. Hned se to také vysvětlilo.
"Budeme mít výročí, před sedmi měsíci jsme spolu byli prvně v divadle." Jo, takhle. Marně jsem se pustil do jazykově-matematického rozboru, jakože slovo výročí je odvozeno od slova rok a jakýkoliv počet měsíců kromě celých násobků 12 tedy nemůže být výročím, ale přerušila mě.
"To musíme oslavit, až přijedeš po turnusu domů, udělám něco dobrého..."
Co bych se bránil a slovíčkařil. Vidina dobré večeře a doprovodného programu patří k radostem života.
Život za to stojí, i když někdy může stát za....
