Multikulti příběh

Ne, nechci, aby titulek působil jakkoli pejorativně anebo naopak aktivisticky. Jen má neutrálně vyjadřovat, co se mi opravdu stalo.

     Stalo, a to tak před osmi, deseti lety, kdy jsem si užíval emigrace ve Spojeném Království a jako dočasný poddaný Jejího Veličenstva tam mohl opravdu poznat každodenní život běžného občana. A osud tomu chtěl, že jsme za těch necelých deset let ve Velké Británii vyzkoušeli bydlení v opravdu rozdílných čtvrtích. Nejen geograficky, ale zejména kulturně. Naši kluci si tak mohli vyzkoušet například jaké to je chodit do katolické či naopak obecní a tedy většinově "nebílé" školy.

     A následující zážitek si myslím jen dokresluje, že černobílé anebo zase příliš duhové vnímání společnosti bledne před individuální zkušeností. Před tím, jací jsou jednotliví lidé, jednotlivé rodiny, jejich hodnoty, přístupy, činy, slova.

       Zatoužili jsme po větším autě, se sedmi sedadly, jak prostě počet dětí potenciálně přepravovaných zejména během dovolených vyžadoval. Dostatečně pohodlném, dostatečně spolehlivém a dostatečně levném, inu imigranti z Východu... Tak tedy hurá na eBay.co.uk. Byl tam, za L600 a sotva 40mil od nás. Vlakem tam a autem nazpátek, paráda. Krásně omšele červený Renault Espace ve věku mého nejstaršího syna si spokojeně vrní motorem na dálnici do Manchesteru, pak i po městech GM si trošku vrní, ale bohužel ještě než dojedu domů do Boltonu, si vrnět přestal. Zaškubal, dovrněl, zastavil. Uprostřed červenocihlové "vilkové" čtvrti ve Farnworthu. Smůla, pár mil od domova. Tuším celkem, kde bude problém, ukazatel paliva se po celou dobu ani nehnul, pořád ukazoval těsně nad půl nádrže, ale vše nasvědčuje, že jsem dojel dosucha. Volám původnímu majiteli, zda mi snad nezapomněl něco důležitého sdělit, ale nebere to. Ach jo. Ještě než se vydám pěšky k nejbližší pumpě, chci si být jist. Otevírám kapotu a prohlížím neznámý agregát - můj poslední "francouz" byl v roce 1988 oltcit- a zkoumám, zda něco nevyzkoumám. Přemýšlím, co zastrčit věrohodně do nádrže, abych si byl diagnozou jist. A v tom za mnou vrzne branka...

"Hello, brother, problem?"

"Yeah, no petrol, I guess, but not sure, just have bought this car, you know..."

"Need help?", nabídl ten prošedivělý starší pán a já přijal.

     Doma měli kanystr benzínu a než ho jeho syn nalil do nádrže našeho nového přibližovadla, ani nevím jak, seděl jsem u nich doma v hale a pil dobrý silný čaj a přikusoval sušenky z provenience asda halal . Byl jsem pro ně zajímavě exotický, takový dosud asi neznámý poddruh Poláka a zároveň blízký, taky imigrant jako oni. Přišli v šedesátých letech z Pákistánu a protože začínali opravdu z ničeho, moc se zajímali, jak to máme my a stejně jako já si pochvalovali EU, že teď je to jiné. Byli hrdí na svoje britské občanství a na britské vzdělání svých dětí a na velikou britskou rodinu národů (přesná citace hostitele), jakkoli hned poznamenávali, že kolonialismus nebyl vůbec jen dobrý a Británie má co vracet.  Moc zajímavá diskuze, které jsem se opravdu rád zúčastnil, protože doposud jsem nikdy takhle blízko do muslimské komunity nepronikl, i když jsem se samozřejmě s mnohými potkával denně, ať už v práci, ve škole kluků anebo na úřadech, nebo s otevřenou pusou u zubařky.

     Bylo to příjemné, zajímavé, čas ubíhal a asi k tomu muselo dojít. Vlastně jsem to pořád nějak podvědomě čekal. Paní domu přinesla další konvičku čaje, nejmladší syn nám všem opět nalil a nastala chvíle ticha. A hlava rodiny se zeptala:

"Co si myslíš o Iráku?"

Dvě možnosti. Konfrontace. Anebo zdrženlivost hosta. Ale zase jsem nechtěl být servilní či popřít svoje vlastní názory jen z vděčnosti za pomoc a pohostinnost. Samozřejmě nevěděli nic o mé minulosti, že toho o válkách taky trochu znám a jsem dosti podjatý... Pro ně jsem byl "polský" řidič mixu na beton. 

"Že válka je špatná."

"My jsme ji nezačali, bratře, to oni, víš, Američani. Zabíjí celé vesnice, děti, ženy."

"Zabíjení není prostě dobré, ani Iráčanů, ani Američanů, ani Evropanů - Vás nebo mě..." snažil jsem rozhovor opět přenést na osobní úroveň a také připomenout realitu terorismu okolo nás. Pochopil.

"Někdy musíš zabít, aby zlo skončilo, aby Bůh  a jeho dobro vítězilo."

"Já jsem od Boha slyšel, že zabít je hřích."

"Máme stejného Alláha, bratře, ale vy mu špatně nasloucháte, škoda, jinak by zlo nevítězilo."

     Cítil jsem, že nemám šanci ani chuť je přesvědčovat, bylo to vzhledem k situaci marné i neslušné zároveň a chtěl jsem pryč. Cítil jsem se najednou hodně nekomfortně.

"Jsem moc rád, že jsem vás poznal, (chtělo se mi přidat jeho oslovení bratře, ale nešlo mi to přes rty), moc děkuju za pomoc, pojedu za rodinou, aby neměli starost," blekotal jsem s nadějí, že na rodinu oni slyší.

     Slyší, víc než na cokoli jiného. Domů jsem dojel na jejich benzín, nabídku 20 liber za něj hostitel mimochodem odmítl rázným gestem a paní domu k tomu přidala krabičku turkish delight s krásným motivem mešity a půlměsíce na krabičce pro děti a mně zbylo v hlavě i srdci mnoho otazníků. Jsem si jist, že jsou to dobří lidé. Ale jsem si neméně jist, že kdyby došlo na lámání chleba, a třeba by bylo nutno ukrýt souvěrce podezřelého z vražd nevinných nevěrců, pak nebudou váhat ani minutu.

     Dali mi možnost zažít hřejivost svých činů i mrazivost svých (některých) slov, abych použil květnatost mluvy hlavy oné muslimské rodiny. Co váží víc? Slova nebo činy?