Naslouchátko

Bráním se tomu, seč můžu. Přece ještě nejsem tak starej, abych tyhlety propriety postižených potřeboval anebo snad  JO?

     Já vás všechny přece moc dobře slyším, jen tak úplně vás neposlouchám a nedivte se, poslechněte si sami, co říkáte. No, je to docela dobrá výmluva, používám ji už pěkných pár let, ale nějak mi poslední dobou dochází dech. Teda ne dech, spíše sluch....

     Třeba nedávno na hřišti v Riegráku mne dcerka vyzve: "Pojď, sedneme si na lavičku?" a já opáčím, že babička je přece daleko a tudíž je zbytečné na ní čekat. A jsem tímpádem mimo.

    Anebo minulý víkend, kdy mi žena po měsících opět navrhla: "Dneska bych to chtěla", a ono se po následném trapase ukázalo, že jen povídala něco nezajímavého o tom, že podle reklamy v televizi jakýsi prášek pere už i v Česku doběla. Ach jo.

     Ale poslední kapka dokápla přesně dnes ve třináct třicet dva. V den svatého Václava, tedy svátečně naladěn jsem při procházce náměstím Míru neuslyšel od mladé krásné tmavovlásky: "Pane prosímvás, jsem tak osamělá, nechcete mne pozvat na kávu?".

     Přitom to určitě říkala, protože jak mne míjela, pořád něco povídala a hezky se na mne usmívala. A ke komu jinému by asitak teda mohla hovořit, no ne?

     Tedy... Ano chci si ještě zbytek života trošku užít a proto se podvoluji technickému pokroku a to naslouchátko si pořídím. Jak mi žena radí. Jen se bojím, že si stejně nepolepším....