Vejšplechty starého zbrojnoše (III - Pamětní deska)

    Byla to neopakovatelná doba. Byli jsme mladí a všechno kolem bylo plné očekávání i nejistoty, radosti a obav, patosu, euforie i legrace. Dlouho jsme nevěřili skoro ničemu a teď byli zase mnozí ochotni uvěřit snad všemu.

    Třeba když si to mohli přečíst z per nových svobodných novinářů. Například mladí žurnalisté z nově vzniklých Studentských listů, s pochopitelnou neznalostí věci a naivitou nabyté svobody, napsali a zveřejnili zkraje roku 1990 "výbušnou" reportáž o supertajné základně sovětských jaderných raket v Brdech, doprovázenou vlastními špionážními fotografiemi, pořízenými přes hlavní bránu.

    No, blbina, ale kdo by tehdy bral vážně argumenty nějakých postkomunistických generálů, kteří to tvrdili. Určitě něco kryjí. A blbina vyvedená v černém na bílém se dál probírala v hospodách i na úřadech, až se dostala k uším úředníka nejvyššího. Důvěřuj ale prověřuj, vzpomněl si tehdy na poučku myslitele z opačné strany dějinné barikády a za doprovodu těch vojenských špiček, které by mohl hned na místě - pokud by se pravdivost studentských hypotéz potvrdila - svléknout z uniforem, vyrazil na přepadovku oné základny, lidově zvané "Klondajk", aby pravda nad lží mohla zvítězit nade vší pochybnost.

     Prezidentský vrtulník se snesl doprostřed buzeráku, místní porevolučně mírně zlenivělé osazenstvo kasáren nestačilo zírat, ale nakonec se žádná senzace nekonala. Vrchní velitel shlédl ukázku bojové techniky protivzdušné obrany státu, stmelený kolektiv našeho protiletadového raketového oddílu dalekého dosahu mu sestřelil několik fiktivních cílů, umně naprogramovaných v duchu doby jakože letí z Východu a spokojený demokratický lídr se chystal k odchodu, doprovázen suitou vyšších důstojníků a třemi členy tehdy populární poloamatérské ochranky.

     Pan Havel se v jednu chvíli, stále ještě v dohledu odpalovacích zařízení, nahnul k nejbližšímu ochránci, něco polohlasně řekl a ten totéž učinil k vedlestojícímu generálovi, který pokrčil rameny a pak se cosi zeptal hostitelského velitele útvaru. Náš podplukovník, zvyklý od vojáků základní služby na jinačí dotazy, odpověl přímo a nahlas: "Bohužel soud... pane prezidente, na to se při tom šturmování se stavbou krytů před sjezdem strany zapomnělo a ještě nejsou funkční. Naši vojáci chodí do lesa."

     Nu co, pomyslel si asi dramatik-prezident, také trochu pokrčil rameny a zašel za zřejmým účelem za zodolněný betonový bunkr, kde jej zády k němu onu chvilku střežil jeden z bývalých kulturistů.

     Malá epizodka by určitě zapadla ve víru daleko důležitějších událostí nebýt neznámého vojína (nebo poddůstojníka, praporčíka, důstojníka?). To už se nikdy nedozvíme. Ovšem pravda je, že dozorčí útvaru následujícího rána na inkriminovaném místě nalezl vkusně vyvedenou tabulku s nápisem:

 NA TOMTO MÍSTĚ  L.P. 1990 VYKONAL MALOU POTŘEBU PRVNÍ SVOBODNĚ ZVOLENÝ PREZIDENT ČSFR VÁCLAV HAVEL.

     "Dévéťák" zanesl nález do knihy předání služby, ovšem ničeho dalšího se neodvážil, přecijenom doba to byla ještě nejistá a na tabulce bylo konkrétní jméno. A tak další pravdou je, že jak nevíme, kdo tam tuhle pamětní desku umístil, nikdy jsme se ani nedozvěděli, kdo a na čí pokyn ji odstranil. Prostě tam jen dalšího rána už nebyla a ani v knize předání služby ani v knize denních rozkazů velitele útvaru o tom zmínka není.

     Jen si pamatuji, že několik pohotovců si desku stihlo vyfotit. Já ne, a tak teď mohu jenom subjektivně zalovit v chátrající paměti.