Na velikosti záleží!

Já tedy vydržím dost. Ale co je moc, je prostě moc. A já se nechci, rozumíte, nechci smířit s tím, že se to bude už jen zmenšovat.

To si jeden koupí hašlerky, třeba. Pravda, jsou teď s novými příchutěmi višeň anebo černý rybíz, dobré je to. Ale! Ta velikost! Vždyť jsou to bonbónky nepatrné proti tomu co jsme v pytlících nacházeli ještě před pětadvaceti lety. Stejně tak namátkou ledové kaštany. Nejenom že všechny ty nové náplně nemají s ledovými kaštany moc společného, ale porovnejte si gramáž nyní a před lety. 20 možná i 30 procent dolů.

Jasně, sladkosti stejně nejsou zdravé, tak proč bychom se měli přejídat. Děkujeme, neviditelná ruko trhu.

Pominu neúměrně k obsahu veliké krabice na prací prášky, bramborové placky v prášku, ba i pitomou předvařenou čočku. Dobře, svět chce asi být klamán.

Ale zážitek z povelikonočního úterý byl pro mě tou poslední kapkou, protože dál už podle mne ustupovat nelze. Ten poslední zákop byl vykopán nikde jinde než v obyčejné české hospodě. A jsou v národě snad místa, která je nutno bránit až do hrdel a statků.

V úterý jsme si, jako to čas od času děláme, sedli spolu na jedno a více my dědci a dámy, co jsme spolu kdysi chodili do a za základní školu. Přes třicet let to takhle děláme (povětšinou v hospůdkách, kde jsme onehdá okusili slasti prvních zakázaných doušků), trochu popijeme, trochu zavzpomínáme, ale hlavně pokecáme o dnešku, poslední dobou hlavně o nemocech a tak.... Hezká tradice, ne?

A tohleto úterý - a já to prásknu, bylo to Na Mělníku na Letné - si dáme pivko, já se děvčatům a chlapcům pochlubím novými brýlemi a najednou se skrz ně zakoukám na nápojový lístek a co nevidím, teda vidím! Něco, co jsem dříve neviděl, protože zrak slábnul a ty blechy jsou nejspíš schválně tak malinké:

Gambrinus velké pivo (0,45 l) a cena

Gambrinus malé pivo (0,27 l) a cena

A to samé u prazdroje, to samé u všech dalších piv. Takže malé už není třetinka a velké už není normální půllitr!!! Ne není, není a asi už nikdy nebude. Jsem z toho smutnej a okolo stolu jsme tak byli všichni. Smutní a naštvaní. Jsme stará škola a tyhlety změny nám nevoní, no.

Příště půjdeme jinam, ale co my víme, třeba se tahle epidemie rozšíří i v ostatních hospodách, tak jako se jí předtím nakazili všichni výrobci sladkostí, pracích prášků a podobně. Asi jim to holt za to stojí, pár smutných a naštvaných nostalgiků.

A víte co je nejhorší? Já doma nerad lžu, to mě naučil život za těch padesát plus let. Takže normálně přijdu z hospody a žena se normálně zeptá: "Tak kolik jsi jich měl?"

A já pěkně popravdě říkával nejčastěji: "Sedum, miláčku."

A ona, protože mi věří, na to většinou:  "Fujtajbl, že se nestydíš."

A popřáli jsme si dobrou noc a svět byl v pořádku. Ale tentokrát? Celou cestu v tramvaji jsem to přepočítával a stejně, když jsem jí popravdě odpověděl "Šest celých tři, Ivanko", rozsvítila, podívala se na mě hloubavě a podezřívavě se optala dál: "Cože? To jako žes to poslední nedopil? To ti nevěřím."

Nevěří mi. Moje milovaná žena. A to všechno jen kvůli vám, nenasytové zmenšovatelé nenažraní! Fujtajbl, styďte se!