Obezřetnost kontra principy

     "Nejsem Charlie" se stává mottem lidí, kteří legitimně upozorňují na to, že francouzský časopis si o odvetu "koledoval". No, nevím.

     Tohle odvádění pozornosti za kriminální čin na předchozí prohřešky oběti je bohužel časté i v běžném životě. Znásilněná návštěvnice diskotéky si za brutální útok může tak trochu přece sama, když se ve dvě v noci vrací domů přes neosvětlený park a pokud dopadne ještě hůř a při pitvě se najde v její krvi nějaké to promile, pak se ozvou i tací, kteří by vraha rovnou osvobodili.

     A bulvární, odrzlý, provokativní a vůbec takový nějaký divný časopis, co si honí tržby na urážení všech okolo je podobnou "pochybnou" obětí. Dobře mu tak, skoro by se dalo říci. Ale tady nikdo veřejně nespálil balík žumpoidních novin! Tady umírali (nevinní) lidé!!! Vnímáte ten rozdíl?!

    Lidský život, lidská svoboda je v našem kulturně-politickém, chcete-li nábožensko-kulturním anebo geograficky popsáno euroatlantickém prostoru hodnotou nejvyšší. A svoboda slova k tomu neodmyslitelně patří.

     Náš, potažmo evropský právní řád zná institut nutné obrany. Můžeme samozřejmě diskutovat, jak má být naplněn, ale princip je jasný: nelze se příkoří a bezpráví mně činěnému bránit způsobem nezákonně nepřiměřeným. Je to jeden kamínek, na němž stojí (a padá) naše civilizace. Mnohem důležitější kameny a kvádry už jsem jmenoval, je to svoboda jednotlivce, jeho nezadatelná práva a v první řadě nedotknutelnost života, potažmo zdraví.

     Když jsem v minulém blogu psal, že zákony mají platit beze zbytku pro každého, bez ohledu na náboženský či jiný "background", měl jsem na mysli i právě toto. Neboli: je možné, že nějaká karikatura v tiskovině vás může urážet, ale pokud je v rámci zákona, máte jedinou možnost se bránit. Napadněte autory obdobně, napište cokoli o nich, hajte se slovem i písmem. Ale nikoli zbraní! To je ZDE nepřípustné, to vám nedovolíme.

     Ano, obezřetnost při ochraně vlastních životů nám velí nevstupovat do označeného minového pole, rozhlédnout se na přechodu, i když nám svítí zelený panáček, či nedráždit ani viditelně klidnou kobru bosou nohou, ačkoli nic z toho zákon výslovně neřeší. Ale na druhé straně, pohybujeme-li se v naší zemi v rámci našich zákonů, nemůžeme se přeci se strachem ptát před každým krokem, slovem nebo činem, nenase.... nenaštve-li někoho, kdo sem přišel na návštěvu. Jinak bychom se dostali do role ustrašené manželky alkoholika, která se předem bojí, co by tak mohlo nevypočitatelného partnera po návratu z hospody podnítit k násilí vůči ní a nedělá tedy raději vůbec nic, kromě plnění přání onoho násilníka. Střejně jí ale zmlátí, to je praxí prověřený fakt, záminka se najde vždycky.

     Parafrázujíc Voltaira, říkám "nejsem Charlie, ale vždycky budu hájit kohokoli právo jím být".