Hodinky

Taková běžná věc. Hodinky. Postaru věc, kterou nosíme na ruce, občas se na ně podíváme, abychom zjistili čas. Hodinu, minutu...

Moje první byly čajky.. Dostal jsem je na ruku v den, kdy jsem šel prvně do školy v září 1972 a byly to hodinky dámské, ale jak já si jich vážil... První třída se vším všudy.

Vúbec mi nevadilo, že byly ruské, i když vše ruské bylo tak nějak - mimo školu - vnímáno po roce 68 všelijak... negativně.  Vážil jsem si neskutečně toho,  že mám  vlastní     HODINKY.

A pak se to stalo. Zlomilo. Já je ztratil! Chodili jsme tehdy na pravidelné lekce plavání a já je tam někde v šatnách ztratil... 

A od té doby se to se mnou neslo.

Hodinky už nikdy nebyly můj kamarád. Vždycky se ode mne  nakonec odvrátily.

A to jsem k nim byl velmi vstřícný, dokonce jsem v osmdesátkách nechal vydělat vekslákům spoustu bonů, abych měl na ruce digitálky....,

Těch poztrácených, rozbitých, zapomenutých, dokonce ukradených, ba i v dobré víře láskám věnovaných hodinek jsou za skoro 5ti desetiletí spousty, ale co spousty, já to zkusil  spočítat....

Je jich  přesně 28, jo tolik.

O tolik  jsem hodinek přišel, hodinky...

A když mi to došlo, začal jsem je sbírat a na ruce nenosit, a ohledně času se už dívat jinam, na mobil, na věžní hodiny, na displej vlaku... A funguje to, už mám do sbírky dvoje, heč :-)

Ale ne, navždy je budu ztrácet, jo, to už tak určitě bude.... a kdyby jen hodinky....