Jak jsem věřil oltcitovi

Jo, věřil jsem mu, že ten náklad odveze, byl jsem odchovaný trabanty a warťasy kombíky, tak jsem si prostě myslel, že každé auto, co má zadní liché dveře, odveze náklad, co já potřebuju.

Byl nový, pěkný, okrový. Voňavý z těch všech rumunských plastů a francouzských agregátů. První, co bylo, chtěl jsem ho vylepšit. Podle návodu automoto časopisu jsem zespodu do vany motoru našrouboval tepelné čidlo z lady, vyleptal si plošný spoj a popájel, zapojil a bylo. Měl jsem kontrolku teploty oleje, co jinak byla jen na originál citroenech. Malé české vítězství.

Oltcit nám sloužil vážně dobře. Papal trošku více, ale zase ten pocit, že máte něco jen málo jiného než je embéčko, žigul či maluch stálo za to. A třeba opravdu úplně jinak akceleroval....

A  pak ty zadní dveře. Vypadal skoro jako kombi. I když nebyl. Ale já si to nepřipustil a když mi žena víceméně nařídila obložit polovičku jídelny pěkným dřevem a já měl kamaráda co zprivatizoval pilu, bylo rozhodnuto. Palubky jen za pár korun ale Honzíku, dojeď si pro ně.To není problém, máme auto, jedu. Jo, jedu. A dojedu.

"Honzo, blbneš? To se tam má vejít? Tos mohl přijet na babetě!" , jo, na babetě jsem se po těch chotárech tam proháněl celé pubertální dětství....

"Ne, Edo, to se tam vejde, uvidíš, to je v podstatě kombík..."

"Ty vado, kombík, dyť to má jen dvoje dveře!"

"Troje, a ty třetí pěkně veliký, pojď to zkusit"

Zkusil to, a nakonec uznal, že i oltcit může naložit mnohé metry čtvereční palubek. Ovšem, naložení a odvezení jsou dvě různé věci... Cesta ze Šumavy na Dobříš byla dobrodružná. Hlavně proto, že přední kola dočasného náklaďáčku se dotýkala země jen občas a proto zatáčení se muselo plánovat hodně v předstihu. Ale dojel jsem, dokonce i palubky vyložil, poté natloukl na stěnu, ba i natřel a vydržely tam co já toho bytu pamatuju....

Takže... I oltcitu se dalo věřit, že unese hodně.