Pod tím velkým mostem

Touhle větou jsem se sám naučil odpovídat na otázku úřadů a zvědavých ženštin, kde bydlím, než mne rodičové naučili tu správnou adresu: SARAJEVSKÁ 1, PRAHA 2.

Naučili mne to dost rychle, byl jsem učenlivý, konečně i maturitu a následný diplom jsem dal, ale chlubit se budu třeba v příštím blogu, jo? Tenhle je nostalgický. Možná proto, že jej píši doma sám, všichni jsou pěkně u vody a lesa na dovče a já pořád makám.

Sarajevská jedna, Praha  dvě, to je to co si pamatuji z vlastního pravěku jako záchrannou formuli, kdybych se ztratil. A tím se tahle adresa asi stala mým prvotním domovem. I když jsem jako miminko bydlel někde jinde, a posléze na mnoha jiných adresách, ba i jiných domovech,

Život nám vrací naše skutky, říkává jeden můj moc dobrý přítel, jehož rady mi kdysi velmi pomohly, a vracíme se v kruhu zpátky, říkává občas moje žena, která mi v životě pomohla ještě mnohem víc. A je to žena, kterou jsem si přával už možná podvědomě v letech, kdy já jsem bydlel pod tím velkým mostem a ona vlastně též, jen trošku za rohem. 

Ale ne tak moc za rohem, abychom nechodili do stejné školky. Chodili jsme, nevěděli o sobě a žili si potom dál své životy. Měli jsme jiné domovy, partnery, děti, ŽIVOTY.

50 let to skoro trvalo, než jsme se znovu poznali a dalších pár, než jsme se ocitli SPOLU opět na místě, které je možné popsat : pod tím velkým mostem. Není to stejná adresa, kterou mne naučili rodiče, ale ten most stejný je - a je stejně vysoko nad námi.

A my se teď díváme, možná každý večer z okna a vidíme ten most nad námi. Nádherné panorama, živé, barevné, pražské. A povídáme si o všech těch věcech, které jsme tady prožili. Ivanka třeba  radosti a strasti se svými sestrami na vnitrodvorku jejich domu, o velkoakcích dobrodružného bratra. Já třeba o divném zážitku, kdy se naši ráno podívali z okna a uviděli desítky tanků na tom velikém mostě a lekli se se, že zas něco chystají Rusáci, vzbudili mne malého a oblékli a ono to bylo jen zátěžové cvičení. Ježaté hlavně tanků nad Nuselákem mám ještě na nějaké černobílé fotce i v paměti. A přeme se o to, jakou barvu měly dveře naší školky, kam jsme chodili na hřiště či jak se jmenovala naše kuchařka. a ona vzpomíná, jak tady na lavičce její maminka nekonečně probírala okolní události se sousedkami a tatínek nacházel okolo Botiče netušené poklady, které proti její vůli nosil domů. Vše se přeci může hodit. A jako uznávaný machr zedník spolustavěl  třeba Dům potravin. A já jí na to vyprávím, jak jsem v pouhých ani ne 5-ti letech chodil dolu na Folimanku do hospody pro pivo do džbánu tátovi a jednou ho celé rozbil na schodech v baráku. Je to milé, dávno všechno pryč, odzbrojující, často smutněhezké.

Prostě je to zvláštní jít ráno do práce po stejném chodníku na stejnou zastávku tramvaje jako jsem chodil před padesáti lety s maminkou do školky nebo pro mléko a rohlíky. Nostalgické je to. A vlastně falešné. Protože chodníky už dávno nejsou původní, Bělehradská ulice je zrekonstruovaná k nepoznání, dokonce ani ta tehdejší třiadvacítka, co jezdila odsud přímo k babičce do Podbaby už tu nejezdí, a i pro točené musím chodit jinam než tehdy tátovi.

Ale co je hlavní, zvednu hlavu a ten most je tam. Stejný, veliký, náš.