Tatru!

Bývalo to zvykem. První narozky a českej kluk dostal tatru. V dobách, kdy si mohl ještě jen sotva  domýšlet, že mu bude režim, okolnosti a hlavně nemožnost výběru v dospělosti nabízet jiný náklaďák. Či třeba vůbec jinou kariéru.

Tatru. Náš první syn dostal 815. Protože jsem už nesehnal 148. po které jsem nostalgicky toužil ze svého dětství. Ty už nebyly. 

Další syn dostal v roce podobnou, prostě tradice, a líbila se mu stejně tradičně moc.

Po letech  jsme ovšem udělali kopřivnickým veliký kšeft. Hned dvě 815, a to dokonce na export. Ty krásné dva náklaďáčky způsobily na místním pískovišti v Boltonu (UK) takovou reklamu českému výrobci, že si hned na místě sousedi objednali dvě tatry pro svá dítka.. Ať je příště přivezeme.  

Prostě tatra je tatra. Nejenom ta veliká, opravdovská, kvůli které jsem jako zastánce dakarských úspěchů a úžasné koncepce, co nemá ve světě obdoby a hlavně českého strojírenskému umu na ni nikdy nedal dopustit a vždycky ji jen a jen chválil a prosazoval, ať jsem v cizině řídil cokoli.  I ta "malá", dětská. I to je auto, náklaďák, který nemá na hřišti konkurenci, a je jedno jestli 148 nebo 815. Kluci je milují.

Svět se mění, asi si začínáme vážit plodné minulosti bez ohledu na režimy,

A tak  je jen dobře, že vnukovi už můžu dopřát to, co syn před 20-ti+ lety nemohl mít. Mít pravou nefalšovanou TATRU 148, oranžovou a krásnou. Stejnou jako míval jeho děda...