Hodil mi lano, no je to kámoš, co vám mám povídat, chce mi pomoct. A já se toho lana chytil, i když... teda měl jsem pochyby to jo, vždyť mě už napálili tolikrát.
Taky se chci mít dobře. Celej svůj dosavadní život jsem podělal, ale pořád ještě chci normálně žít. Teda jako pracovat, dostávat za to prašule a platit co musím a zbytek bude pro mě, no né, tak to snad má bejt,
Když se lidi podíváte na moje předchozí články, jako třeba "Aspoň jednou za život" anebo ten předchozí, tak budete moudřejší o tom, jakej já jsem.
No, tak teda budu taxikář. Říkal kámoš, že je to zlatej důl. Když umíš makat a nekoukáš na hodiny a napravo a nalevo. No, vo tom levu já jsem mu hned řek, že já jsem teda pro fér hru a von to jako akceptoval. Takže bylo jasný, že já budu jezdit naférofku. A přijali jsme to. Kámoš mi dohodil pohovor s bossem těch dispečinků a já jsem jen odpovídal na dotazy, jako jak dlouho mám řidičák, jestli znám Prahu či jestli se nějak cizojazyčně domluvím. Proboha, to jsou mi věci, domluvím se s kýmkoliv, v Praze jsem se téměř narodil a řidičák mám od dob vyhlášky číslo 100/1975Sb. Což boss pochopil.
Takže MÁM práci, můžu makat a vydělávat, jak mi říkal ten šéf, a ostatní věci, jako okolo daní a sociálnězdravotního balastu jak to on nazval , tak to teda jde za mnou. No, samozřejmě, vždyť zejtra si jdu podepsat tu smlouvu o DPP, nebo jak ta zkratka je, a pak budu mít určitě peněz dost, abych zaplatil tyhlety nezbytnosti, jak on to mimoděk pojmenoval.
Ale lidi, mám práci a teda se budu moct normálně ubytovat, sbohem lavičko v hloubětínském parku, pěkně, helejte pani tady máte zálohu na tři dni a já jdu spát do peřin, no není to krása. Takovejhle přítulnej hotel je hned tady u nás v Hloubětíně, to je fakt paráda. Těším se.
Svět má rád zoufalce a tady se to ukázalo. No nic, až se mi zadaří naurčito, určitě Vám o tom mém taxikářském úspěchu napíši.
