Nenechám Vás bez pointy, řekl jsem si. I když to bolí. Na duši i na těle. Ale jednou jsem se o sobě rozepsal, tak ať to máte celé.
Kdo jste četli můj článek Aspoň jednou za noc , tak už asi tušíte, co jsem zhruba zač. A proto si nebudete dělat zbytečné iluze, že bych se mohl o moc změnit, neřku-li polepšit. Ale překvapím Vás, jsem změněn. Nejspíš nafurt. Asi jo.
Víte, mě to nucené zastavování zbohatlíků bavilo. Dost. Ale pomalu to opadávalo a chtělo to něco víc. Napadaly mne přes den různý věci, jak si to zpestřit, aby ty jejich nasraný ksichty byly ještě vykulenější a moje zadostiučinění ještě o kousínek lepšejší. Třeba takové to házení předmětů z dálničních mostů před luxusní auta, to já bych si prožil docela pěkně, ale tady je nejblíž jen nadjezd na Čerňáku a ani tam se mi nechce plahočit. Taky ta rána ve čtyřicítce a ve stopade, to je rozdíl si myslím, tak za ty pomuchlaný plechy mi ta štrapáce nestojí.
A taky jsem si jeden čas zkusil propojit příjemné s užitečným. Sem si řek, když už ty vyžranci musej zastavit, tak je trochu zkusím osomrovat. Jako normálně, hele nemáš pětku na život, nebo cokoliv. I prosím bych byl ochoten přidat. Tak to taky nevyšlo. V tyhle noční hodiny, jsem většinou ani nestih dojít k bočnímu okýnku a nabob se hned rozjel červená nečervená až jsem měl co vůbec uskočit. A když už nějakej ten sráč bohatej počkal na zelenou a já se ho přes sklo zeptal, tak nejčastější co jsem zaslech bylo "Kreténe zasranej!"
Musíš na to jinak, blbče, řek sem si, napřed se dycky podívej zkrz přední vokno, jak se ten papaláš tváří a teprve když ve tváři zahlédneš trošku soucitu a zájmu, pak teprve běž k bočnímu a přednášej. Dva týdny jsem to dělal touhle metodou a jo, ani jednou jsem neslyšel nic o kreténech. Ale víte co? Taky jsem ani jednou nešel k bočnímu oknu a vždycky jsem jen tak tak stihl odskočit od rozjíždějícího se blatníku. Co Vám mám povídat, tihle bohatí nemají srdce, to si myslím.
Doprdele aspoň jednou za život je vopravdu dostat! Dostat je a něco z toho mít! Vyhrát...
A pak jsem teprve dostal ten konečnej nápad. Geniální i když inspirace byla odjinud. Jak mě minule skvěle nakop ten Mrázek, tak teď to byl jinej raubíř. Janoušek, no ten pirát z Pankráce, nějakej strašně vlivnej Pražák (promiň Jene) co napřed naboural a potom ještě zrcátkem zle přejel jednu paní, co jí to napřed vadilo a potom ne, když za to dostala zaplaceno. Teda jako inkasovala mimosoudní vyrovnání, psali v novinách. Tak to je teda metoda!
Helejte, řeknu Vám, celý dny jsem pořádně nespal a celý noci si to zkoušel. Jak debila bohatýho zastavím jako normálně, zapamatuju si jeho značku, a než se on jako normálně rozjede jako blázen mírně se vrátím k tomu jeho zrcátku nechám se jako srazit a pak budu simulovat zničený koleno. Protože kolena já mám v háji tak jako tak, ten otok je tak šílenej, že žádnej doktor nepozná jak to mám dlouho a od čeho a jak se tam tak budu válet, držet se za koleno a křičet : "Au, au moje koleno, moje koleno, ale nebojte neudám vás, znám vaší značku, vyřídíme to mimosoudně" tak on se jistě lekne, že ublížil člověku a nebude se chtít někde tahat po soudech a pěknejch pár tisíc by z toho mohlo bejt, no ne?
Trénoval jsem, natrénoval a dneska večer bude akce, jsem se rozhod. Taky jsem myslel na to, kdyby se cukal a volal policii a proto už od oběda ani žbluňk, fakt, nekecám. Přeci si nepokazím štěstí blbým chlastem. Ted se stmívá brzy a o to je to čekání na opravdickou noc delší. Ale dočkal jsem se.
Moje hodina, půl třetí ráno. V dálce světla, něco světlýho, podle obrysů to číhám na range rover anebo BMW xpětku, mačkám tlačítko. Blik, oranžová, červená, kruci teď to vidím zblízka, jen blbá škodovka, taxík, ty přece nechávám bez povšimnutí, já už mám i ty voči na hovno, ale vytrénovanej merčím jeho značku jak zastavuje, no to je znamení, takovouhle značku jen tak někdo nemá, to musí bejt taxikář milionář! To je značka jak vod kmotra ze Sicílie. Kam se hrabe Bitner, Janoušek i celej mrtvej Mrázek...Potkalo tě štěstí, dohraj to a seš za vodou.
Zastavil, neodvážil jsem se podívat, jak se tváří, ale přecházím pomalu, abych ho vynervoval. Vyjeď už, vyraž, no! Vyrazil, já se naučeně o kousek vrátil a přesně trefil zrcátko. Ale kurva, to byla šlupka! Spadl jsem plnou vahou, kusem na záda ale hlavně na rameno! Au, au! Kurva, to bolí, rameno, rameno mě strašně bolí.
Seru na to, prachy za to stojí. Bezděčně se na zemi držím za rameno a hned, jak otevřel dveře, křičím naučené na celé kolo: "Au, au, moje koleno, moje koleno, ale nebojte , neudám vás, znám vaší značku a vyřídíme to určitě mimosoudně."
Vystoupil a já představení zopakoval. "Který koleno?", zeptal se a zkusmo mi mírně nakopl to levé. Byl jsem vopravdu v týhle roli nervózní, to mi věřte a tak jsem naučenou větu řekl i potřetí. Jsem vůl. Ukázalo se, že ne každej se lekne toho, když ublíží člověku. "Kreténe zasranej, kreténe debilní, kreténe pojebanej", řval jak pominutej a kopal a mlátil mě strašně. Fakt strašně. Než jsem zratil vědomí, jen jsem ještě uslyšel, že jsem smradlavej bezďák.
Nespal jsem moc dlouho, ale to probuzení, fakt nic moc. Lízal jsem si rány a v hučící hlavě si snažil vzpomenout na tu jeho espézetku nebo jak se tomu dneska nadává. Taková pěkná byla. Zezačátku jako trochu legrační a potom hodně stejná, jako šťastný čísla nebo tak nějak, ale já si prostě zaboha nemůžu vzpomenout.
No, snad na to přijdu. Časem. A pak ho udám nebo co. Nebo co vlastně mu debilovi můžu já - NIC z hloubětínský lavičky - udělat? Když on si může dovolit mít na pitomý škodovce takovouhle značku, tak to má jistě známý všude... Tak nic. No aspoň vím, že bohatý, nebohatý, možná žádný lidi nemaj srdce. A to je ta moje změna odminula. Už nejsem tak pěkně sebevědomej, jako když jsem psal tenkrát, víte...
