Pohádka o drakovi a všech těch okolo

Tuhle pohádku mi kdysi povídal můj děda a i já jsem jí vždycky později rád říkal před spaním svým dětem. Na papír jsem jí začal dávat v těžkých chvílích. To už je skoro 11 let. Doufám, že mě čeká ještě mnoho večerů s pohádkami pro mé děti a vnuky, ale možná právě proto jí chci vyprávět i tady. Mírně upravenou, poněkud rozšířenou. Takže.... začínáme...:  

foto : archiv autora

      Vyvolávání k návštěvě "dívadla loutkového jaké svět ještě neviděl, s loutkami ručně řezanými a příběhem, který každému dá mnoho moudrého a poučného, jakož i zábavu jaká jinde není" bylo slyšet daleko, předaleko. Dokonce ještě dál než se pocestnému zjevila špička kostelní věže stojící přímo na návsi Smolné Lhoty, vesničky uprostřed kopců dost velkých na to, aby ses zapotil než je přejdeš, ale ne dost vysokých na to, abychom se nemohli dozvědět, cože se v té vsi událo.

     A právě tyhle kopce přešel Kuba, chasník urostlý a dobré mysli, co se na vandr vydal zrovna před měsícem, aby ve světě něco šikovného pochytil a třeba i nějaký ten zlaťák sobě vydělal. I když to vyvolávání slyšel dobře, Kuba byl spíše zvědav než na zvučným hlasem vychvalované představení kočovných loutkářů na to, zda a jak moc pohostinní budou v téhle vísce chalupníci a statkáři, zda by se tu pro něj nenašla nějaká práce, za kterou by se mu oplatili alespoň noclehem a jídlem.

     A protože Kubovi už dobré tři dni hráli všichni muzikanti v žaludku forte, zabušil hned na první stavení za lesem. Ale nepříliš dobře pochodil. A nejen v prvním stavení. Všechny statky, statečky i chalupy a domky obešel, všady ale pochodil stejně. Ne že by místní lidé byli nepřející, to ne, ale doba se k nim snad zády postavila, pěknou úrodu vyhlíželi marně, na dobytek různé nemoci doléhaly, zkrátka skývu chleba a leckde i s kusem sýra pocestnému rádi poskytli, ale na delší živobytí to nikde nevypadalo. Sami byli rádi, že za práci, kterou na svém i na panském od Božího rána až do setmění odváděli, jakžtakž vyžili, no, ještětak dalšího strávníka do chalupy!

     A tak se stalo, že Kuba se nakonec zastavil u maringotky loutkářů, která stála jen malý kousek za vsí, na obecní louce, jen pár kroků od hřbitova. Slunce už pomalu zapadalo za les, když Kuba oslovil loutkáře sedícího na schůdkách svého pojízdného domova:"Pozdrav Pánbů, Vašnosti, celý den jsem na nohou, prosím pěkně, nemohl bych tady u vás někde na noc hlavu složit?"

     "Dejžto Pánbů, chasníče, ale co by ne, místa je tady dost, ale nebude to nocleh s večeří a snídaní jak sis možná představoval, tenhle komfort u mě čekat nemůžeš", opáčil loutkář a podíval se na Kubu sice zpříma ale nevesele.

     "O večeři i snídani už jsem se stihl postarat a není-li vás tu moc, bude dost pro celý ansámbl",  usmál se Kuba a jal se rozbalovat uzlík s milodary od obyvatel Lhoty.

     "Já jsem celý ansámbl, když nepočítám oslíka a ze dřeva vyřezané herce. Viděl jsem tě chlapče, jak chodíš od chalupy k chalupě a přál jsem ti, abys někde šťastně zaklepal, ale vidím, že tady pšenka  nikomu nepokvete, inu, Smolná Lhota", zvedl znovu oči loutkář a pokračoval: "já už tady v kraji prošel snad všechna městečka, vsi i úplné samoty, ale všude je to stejné. Přes den kolem obíhá děcek ba i dospělých že by tři představení zaplnili a jakmile výstup ohlásím a s kloboukem začnu obcházet, zmizí všichni jako mha a jsem rád když pro oslíka nakonec dostanu trochu toho sena a sám si mohu bramboru v popelu před spaním opéci."

     "Taky se mi zdálo, že si tady v kraji podává bída s nouzí ruku, ale lidé jsou tu dobří - podívej, co mi všechno dali", nabídl Kuba loutkáři ze svého uzlíku, "a asi si vážně platit za zábavu dovolit nemůžou."

     Loutkář jen posmutněle pokýval hlavou a dál už jen mlčky jedli. Pak si popřáli dobrou noc a oba se uložili ke spánku.

     Kuba spal opravdu jako zabitý, po té vší únavě a hlavně zase po pár dnech docela sytý. Zato loutkář se převaloval z boku na bok, ne a ne natvrdo zabrat, hlavou se mu honily myšlenky spíše chmurné než blažené a nebylo divu. Loutkář si vzpomínal, jak za posledních pár měsíců vyzkoušel snad všechno, čím by se dala představení oživit, jaké nové kusy, humorné i teskné se snažil veleváženému publiku předvést a jak vše marno. Vše marno a on ztrácel víru, že bude líp. A tak rozmýšlel, do kterých rukou asi brzy svěří svého věrného oslíka, až se o něj sám nebude moci postarat a alespoň jednou denně mu dopřát seno či obrok. A také ho trápilo, jak nejlépe loutky, kulisy a vůbec celou tu malou scénu na kolech, kterou zdědil po svých předcích, předat někomu šťastnějšímu tak, aby tradice divadla úplně nezapadla a on sám, pak už jen bývalý loutkář, do nějaké nové příležitosti nepřišel nadobro bez peněz. Samozřejmě, že dobře znal své kolegy, kteří zemí projížděli stejně jako on, ale že by někdo z nich chtěl a mohl se ujmout, neřkuli koupit vše, co loutkář hodlal nedobrovolně opustit, tomu nevěřil. Marně si hlavu lámal, východisko z nouze nenacházel. Umdlen těžkými myšlenkami usnul až nad samotným ránem.

     A snad první okamžik, kdy loutkář upadl do svého spánku, přibyl do společnosti těch dvou spáčů někdo třetí. Dokonce někdo, kdo měl tu moc i vůli mnohé napravit. Ale protože ten někdo byl sám vládce pekelný, Lucifer, bylo jasné, že jeho pomoc nebude jen tak nezištná. Nejprve se trochu porozhlédl po maringotce, do spížky i do truhly nakoukl, jedním okem oslíkovi vystouplá žebra spočítal a když se přesvědčil, že je na tom pravém místě bídy a spokojeně shlédl, že bude asi i hůř, pak jakési zaklínadlo zamumlal a tím se dostal do loutkářova snění, aniž by se tomu mohl ubožák bránit.

     A v loutkářově snu, to už byla pro čertisko parketa mnohokrát vyzkoušená, měl své osvědčené metody, jak zoufalce na cestu, co končívá v pekelném kotli, spolehlivě zlákat.

     "Nelekej se loutkáři, nepřišel jsem ti škodit", chlácholil ho jen co se mu do sna vkradl, "naopak, mám pro tebe nápad, jak bys zase měl sukces, kdekoli by ses se svým divadlem objevil."

     Loutkář nebyl žádný strašpytel, ale že by se mu sám kníže pekelný zjevoval ve snách každou noc a navíc takhle pravdivě a vemlouvavě, to tedy ne. Proto byl trochu na rozpacích a nemohl hned popadnout dech než opáčil otázkou: "Sukces, tady v kraji?"

     "Tady i jinde, jak si zamaneš."

     "Víš, nejezdím s loutkami první rok, leccos jsem zažil i viděl, ale nevěřím tomu, že by se publikum dalo získat jinak než poctivými spektákly - a ty jsem myslím předváděl a když ani tohle nepomáhá, potom nic a nikdo - ani ty - to nezmění."

     Lucifer zvýšil hlas: "Bídný lidský červe, nic nevíš o moci, kterou mám já nad lidmi a věcmi, tak nesuď předem! Spíš mi odpověz: chceš, abych tě tvé smůly a bídy navždy zbavil? Chceš? Řekni a já ti navrhnu smlouvu, kterou spolu můžeme stvrdit třeba hned!"

     "Smlouvu, jakou smlouvu?"

     Rohatý jen luskl prsty a držel ohořelý papír a husí brk pečlivě zbavený všeho chmýří, zato ale zašpičatělý víc než ježčí bodliny a oboje podal loutkáři. Ten polohlasně četl:

Já, loutkář Václav, dobrovolně a svobodně žádám mocnost pekelnou o pomoc, která zajistí napříště úspěch mých představení, a to takový, jaký dosud žádné loutkové divadlo nikdy nemělo a mít nebude. Za to se zavazuji přenechat svoji duši peklu navěky ode dne, kdy byť jen jediného platícího diváka odmítnu. A tuto smlouvu podpisem vlastní krví stvrzuji.

     Loutkář ale nebyl ani po přečtení o mnoho moudřejší a tak se optal přímo:

     " Jakou pomoc mi vlastně nabízíš?"

     "Tvoje loutky budou jako živé, samy budou umět hrát i ty nejkrkolomnější kousky a mluvit budou každá vlastním hlasem. Tak co, plácneme si?"

     "A za to získáš moji duši?"

     "Možná ano, možná ne, záleží jen na Tobě, zda nebo kdy smlouva nabude platnosti."

     A právě tahle věta Václava přesvědčila. Vždyť je to jasné, za nabízenou pomoc nemusí nakonec zaplatit vůbec nic! Cožpak by on, který každého diváka úpěnlivě vyhlíží a láká, někdy nějakého od opony odehnal? To se nemůže nikdy stát.

     "Ano, plácneme si."

     Kníže pekel už na nic dalšího nečekal, mrštně si přitáhl loutkářovu ruku a naučeným pohybem mu propíchl bříško ukazováku brkem: "Podepiš tedy!"

     Václav si ani neuvědomil bolest a podepsal. Lucifer sbalil papír, zachechtal se a bez rozloučení zmizel stejně rychle, jako se předtím ve snu objevil.

     Ráno bylo jako vymalované. Když se Kuba vzbudil, loutkář už byl vzhůru a kutil něco u ohniště. Kuba mu nahlédl přes rameno a zjistil, že smaží na pánvi vajíčka. "Á, dobré réno, pane pocestný. Dáme si snídani, Kubo?", zeptal se loutkář.

     "Nepohrdnu, dobré ráno", a šel se opláchnout k oslíkovi do džberu s vodou.

     A jak tak potom jedli, Václav se neudržel a Kubovi celý ten noční příběh povyprávěl. Kuba beze slova poslouchal a teprve když loutkář skončil, zeptal se nedůvěřivě: "Ale byl to jen sen, že?"

     Loutkář mu ukázal červenou tečku na bříšku prstu: "Myslím, že ne."

     Na to Kuba: "Víš, už jsem o podobných příbězích slyšel, hlavně od naší báby kořenářky co žije na samotě za vesnicí a chodívala k nám na dračky, ale nikdy jsem tomu moc nevěřil a také..."

     "Snadná pomoc zjistit, jak to vlastně je", přerušil ho loutkář a otočil se směrem k maringotce, "pojď."

     Vystoupili po schůdcích a uvnitř loutkář otevřel velkou skříň, ve které visely jako kabáty na háčcích loutky : kašpárek, král, královna, princezna i princ a ještě asi deset dalších loutek a na samotném konci řady také čert. A právě toho vzal Václav do ruky a snad i trochu zklamaně povídá: "Hm, máš asi pravdu, nevypadají nijak jinak než včera, byl to opravdu jenom sen."

      Sotva to však dořekl, začaly se dít věci! Loutka čerta zamrkala, zakroutila hlavou napravo a nalevo a spustila na loutkáře: "Dobré jitro, pane šéf, to už bude takhle zkraje dne představení?"  Loutkář ani Kuba se nezmohli na slovo, jen se na sebe udiveně podívali. A čertík pokračoval: "Copak, copak se Vám stalo? Povídám, to už půjde opona nahoru?"

     "Ne, ne," koktal Václav, "jen jsem si chtěl ověřit, jestli to, co jsem v noci prožil, jestli to byl jen sen anebo skutečnost."

      "No, jak vidíte, pane šéf, skutečnost tak skutečná, jako že v noci je tma a ve dne světlo. Ale to je dobře, ne?"

       "Tak ti ani nevím, ale proč jsi ožil jen ty a ne taky ostatní, " ukázal na loutky ve skříni, "jak bylo slíbeno?"

     "Mě jsi vzal do ruky jako prvního, a proto já budu obživlý stále a budu ti pomáhat se sháněním diváctva. A ostatní obživnou vždycky když zvedneš oponu a jak ji zase spustíš, stane se z nich opět jen kus dřeva. Nebo bys chtěl najednou živit tolik herců?"

     Hm, chytře vymyšleno, pomyslel si Václav a nahlas povídá: "No to jsem si tedy opravdu dobře vybral, kterého z vás vzít do ruky jako prvního!"

     Čertík na to neřekl nic, ale vykroutil se loutkářovi, který jej stále držel, z ruky, seskočil na zem a vykoukl z maringotky. "Měli bychom jít na náves a ohlásit dnešní představení, vypadá to, že bude hezky."

     A tak se také stalo a nejen ten den, ale celý týden chodili ráno na náves a uváděli odpolední či večerní představení. Loutkář pozval velevážené publikum na obecní louku a čertík vedle něj předváděl různé kejkle a na závěr vždy vlastním hlasem zakřičel: "A přijďte všichni, takové loutkové divadlo jste jaktěživ neviděli a dost možná už nikdy neuvidíte!"

     Lidé udiveně pozorovali toho dřevěného pekelníka a nešlo jim na rozum, jak to ten loutkář dělá. A i proto odpoledne přišli. A divili se ještě víc. Loutkář jakýmsi fíglem ovládal několik loutek najednou a dokonce naráz mluvil různými hlasy! Toť se ví, že jim to vše vrtalo hlavou a mnozí se tomu pokoušeli přijít na kloub. Přišli tedy i podruhé, známým o té záhadě pověděli a tak se stalo, že další týden už Václav s čertem ani na náves nemuseli a lidé sami chodili na představení. Ze Lhoty i z okolních vsí, jak se pověst o tom zvláštním divadle rozběhla po kraji. Týden, dva, měsíc a diváků neubývalo, naopak. Ale nejen zvědavost za tím stála, ale mnozí prý dokonce po představení nacházeli v původně prázdné kapse dukát i dva, takže si rádi zaplatili druhý den repete. Inu, kníže pekel ví o lidech svoje.

     Kuba však o tomhle už věděl jen z doslechu, po několika dnech od té podivné noci a ještě podivnějšího rána se s loutkářem Václavem i čertíkem rozloučil a pokračoval na své pouti. Přecijenom chtěl ze světa vidět trochu víc. Vždycky večer, když zaklepal u nějakého stavení, kde mu poskytli nocleh, tak jen poslouchal, jak si obyvatelé vzrušeně vyprávějí o tom podivném divadle od Lhoty. Věděl své, ale tak jak Václavovi při rozloučení slíbil, nikdy nic neprozradil.

     A jak dny, týdny i měsíce ubíhaly, tak se zvěst o prapodivném loutkovém divadle  donesla až na královský zámek. Tak panoval král a královna a jak to tak bývá, měli sličnou dceru Lucii.

     Princezna skoro na vdávání, opravdu přehezká, ale pořád spíše dítě než slečna. A i proto snad zaujalo vyprávění dvořanů o loutkách jako živých nejvíce právě ji.

     "Tatínku králi, to představení musím vidět."

     Králi se ten nápad moc nezamlouval, že by princezna měla někde posedávat na louce u Smolné Lhoty, ale protože byl nakonec také docela zvědavý, přeci jenom svolil: "Dobrá, ale nemůžu tě pustit někam do Tramtárie jen tak. Jsi královská dcera. Pošleme do toho divadla posla, ať přijedou svoje představení ukázat k nám na zámek."

     A tak tedy příští den dorazil k loutkáři posel ze zámku a předal mu napůl pozvání, napůl příkaz přijet na zámek a to své věhlasné představení předvést přímo králi a jeho rodině a dvořanstvu. Loutkáři se až kolena roztřásla, taková pocta. Slíbil hned, že v neděli v podvečer předvede svoje umění na královském zámku. Posel mu za to jako nádavek předal obstojně naditý měšec dukátů s tím, že podle toho, jak se budou jeho loutky na zámku líbit, čeká ho ještě jeden.

     Jen co se za poslem zaprášilo, začal Václav přemýšlet, jak by představení vylepšil, aby se panstvu zavděčil. Čertík mu v tom zdatně pomáhal a oba se těšili, jak na zámku uspějí.

     V neděli časně ráno zapřáhli oslíka a vydali se na cestu. Ještě nepřejeli ani první kopec za Smolnou Lhotou, když potkali pocestného. No, pocestného, spíš potulného žebráka. Belhal o holi, oblečen v roztrhanou kamizolu, co možná kdysi dávno patřila nějakému myslivci, na hlavě klobouk, který jen těžko držel jakýs takýs tvar a přes rameno torničku, která už z dálky hlásila, že v ní domov našly jen tma a prázdnota. Ale jakmile ten neznámý tulák míjel maringotku, zvedl svou hůl a zahalekal: "Nejsi ty ten pověstný loutkář?"

     "Prrrr!", zastavil loutkář oslíka, "jsem loutkář, jak ti mohu pomoci?"

     "Slyšel jsem o tobě neuvěřitelné věci a nedalo mi to, vypravil jsem se do Lhoty, abych tvoje představení viděl na vlastní oči. Ale jak vidím, ty odjíždíš. Kam máš namířeno?"

     "Hrajeme dnes představení na zámku, sám pan král nás pozval," pyšně odpověděl Václav.

     "Ó, jaký úspěch a pocta," skoro se uklonil žebrák, "a nemohl bych se s vámi svézt a na to představení se podívat tam? Opravdu moc bych o to stál."

     "Jistě, že se můžeš svézt," posunul se na kozlíku loutkář aby novému cestujícímu udělal místo, "ale na zámek s námi nemůžeš, bude to zvláštní představení jen pro urozené panstvo a pan král si za něj taky zvláštně zaplatil."

     Celý rozhovor poslouchal zevnitř maringotky čertík a od počátku mu něco nevonělo. Doslova cítil ve vzduchu něco, co tu ještě před chvílí nebylo a také hlas pocestného mu byl nějak podezřelý. Ale jaké nebezpečí jim doopravdy hrozí, to ještě netušil.

     "Také bych ti zaplatil, dostal jsem ve městě od lidí měďák, jen mně dovol se na tvoje představení podívat," zažadonil tulák a sáhl do kapsy pro minci.

     Loutkář se usmál: "Měďák? Víš ty kolik mi zaplatil král? Celý měšec dukátů! A to je jen záloha!"

     V tom se čertíkovi rozsvítilo! Už věděl, kdo je ve skutečnosti ten pocestný. Jak jen mohl nepoznat pekelný smrad, který už tu od toho setkání visel ve vzduchu! Ale bylo pozdě, dřív než stačil vykřiknout varování, Václav vyřkl osudnou větu: "Ne, ne, dnes představení neuvidíš. Ale přijď zítra zpátky na louku u Lhoty, anebo raději až pozítří, až si po té cestě na zámek odpočinu, pak zase budu hrát i pro chudáky jako jsi ty."

     Jen dořekl poslední slovo, tulák se vítězně rozchechtal a před očima se měnil v postavu, kterou dosud loutkář viděl jen jedinkrát, a to ještě ve snu. Během mžiku stál Václavem sám vládce pekel Lucifer, natáhl k němu ruku a pevně jej chytil: "Prohráls loutkáři, tvoje duše propadla peklu!" Strhl nebohého loutkáře z kozlíku, plivl ohnivou slinu na maringotku, která tím vzplála mocným plamenem, a za ohlušujícího zahřmění zmizeli oba v oblaku dýmu.

    Čertík tak tak stihl z maringotky vyskočit a odvázat oslíka. Pak si vzpomněl na ostatní loutky co zůstaly ve skříni uvnitř, ale na jejich záchranu nebylo ani pomyšlení. Smutně vzal oslíka za uzdu a vraceli se spolu co noha nohu mine zpátky ke Smolné Lhotě.

     Vyčítal si, že Luciferovu lest neprohlédl dříve a nestihl zabránit neštěstí. Od té chvíle, co ožil v rukách loutkáře, si na něj zvykl, stali se přáteli a teď tohle. Vůbec netušil, co si na světě sám počne. Teprve teď si naplno začal uvědomovat, že není ani loutka, ani člověk, ale ani opravdový čert, vždyť ani v pekle nikdy nebyl, co kdy lidem udělal, nebylo nikdy nic zlého, naopak, dětem v divadle předváděl jen samé veselé kousky a přinášel jim radost a smích. A když přecijen na jevišti musel zahrát pekelnou zlobu, dával si vždy záležet, aby byla spíš k smíchu a došla brzkého spravedlivého trestu.

     Přemýšlel, co by se dalo kloudného udělat, ale nic jej nenapadalo. Jo, být tak mladým chasníkem, který často v loutkářových hrách dával silám pekelným za vyučenou, to by byla jiná! A v tom si vzpomněl na Kubu. To byl jediný člověk na světě, který znal pravdu a jestli někdo může pomoci čertíkovi dostat Václava zpátky na zem, je to on. Musí ho najít. A společně pak snad na něco přijdou. Ale kde ho hledat? Nevěděl, ale ve Smolné Lhotě určitě ne. Otočili se tedy znovu a vyrazili zpět na opačnou stranu, ke královskému městu. Když došli na místo, kde si Lucifer vzal nešťastného loutkáře s sebou do pekla, čertík překvapeně zastavil. Po hořící maringotce tu nebylo ani stopy, jako by se tu před pouhou chvílí nebylo nic událo.

     "Na tebe, můj synu, bych v té radostné chvíli málem zapomněl," ozvalo se najednou za jejich zády.

     Čertík se otočil a dočal se dalšího překvapení - před ním stál Lucifer, ten samý, který si předtím odnesl loutkáře. "Synu? Jak to, synu?"

     A pekelník hned začal vysvětlovat: "Já jsem ti daroval život, život nesmrtelný a s peklem navždy spojený, já jsem tvůj otec, stejně jako  všech tvých bratří, co hříšné duše pod zemí opatrují. Pojď a nezdržuj."

     "Jsem na cestě někam jinam, ale jsem docela rád, že tě vidím. Alespoň se tě mohu na něco zeptat. Jak se člověk, jehož duše není hříšná a který se peklu upsal jen z velikého zoufalství, může ze smlouvy vyvázat a na zemi se vráti?"

     "Vidím, že se máš ještě mnoho co učit z našich pravidel. Nikdo se ze smlouvy s peklem nemůže vyvázat, to je zákon nejvyšší. Ledaže by..." , Lucifer přerušil větu a zarazil se, "na copak to potřebuješ vědět? Nechceš snad tomu komediantovi pomoci? To bys velmi špatně pochodil, takové věci se u nás trestají zvlášť krutě. Kdo z nás se peklu byť jen slovem postaví, toho čeká smrtelný život člověka, tvora bídného a od všech slastí pekelných odstaveného. Takový odpadlík se vmžiku mění v lidského červa, smrtelníka, rozumíš ?!"

     Lucifer chtěl čertíka podobnými výhružkami jaksepatří vyděsit, ale netušil, že mu spíš vlévá naději do žil. A pokračoval: "A že by zrovna loutkář byl duše hříchem neposkvrněná? Cha, chá! Copak právě on nepodepsal smlouvu z hamižnosti a v touze po světské slávě? Cožpak hned, jak mu mysl panská pozornost zatemnila, neopovrhl nuzákem? Tak vidíš, zlo není mezi námi dole, ale mezi lidmi. My jen hříšné duše vyhledáváme a po právu trestáme, synu" , dokončil Lucifer větu opravdu téměř otcovsky chlácholivě.

     "Nevěřím ti, to ty ponoukáš lidi ke zlu a když i jen na chvilku podlehnou tvým svodům, hned toho zneužiješ a bez slitování je trestáš" , myslel si v duchu čertík, ale nahlas odpověděl: "Ne, ani na okamžik mě nenapadlo nějakému člověku pomáhat, jen jsem chtěl vědět, jak to chodí v našem království." V tom čertíka napadla spásná myšlenka: "Mohu mít prosbu, otče?"

     Lucifer byl očividně rád, jak přijal čertík novou roli a rychle souhlasil: "je předem splněna, milý synu."

     "Vím, že se mám ještě hodně co učit. A nejen u nás v pekle, ale i tady mezi lidmi toho stále hodně nechápu. Chtěl bych tu ještě chvíli zůstat, ale ne takhle, aby mne každý hned poznal, ale tak abych hříchy lidí mohl sledovat pěkně zblízka, jako jeden z nich."

     "Hm, hm, " zamyslel se vládce pekel, "myslel jsem, že už jsi byl na světě dost dlouho a že se budeš těšit ke svým. Ale nakonec proč ne, možná to pro tebe bude dobrá zkušenost. Můžeš tu tedy ještě nějakou dobu zůstat. A jako kdo bys tu rád byl? Jako myslivec, kovář, bohatý kupec, kníže nebo raději jako plnokrevník či černý chrt?"

     Teď zas čertík předstíral, že přemýšlí a po malém odmlčení řekl: "Snad nejraději jako obyčejný chasník, nechal bych si oslíka a mohl bych tak pohodlně cestovat po kraji."

     "Dobrá, tedy chasník," vykřikl pekelník a zamumlal jakousi nesrozumitelnou formuli a místo čertíka stál před ním najednou chasník jak z lidového kalendáře, "a jmenovat se budeš Michal, protože přesně za měsíc, až budou lidé slavit den svatého Michala," Lucifer si odplivl bokem až se z meze zakouřilo, " se ti zjevím znovu a pak mi budeš vyprávět, co jsi mezi lidským plemenem zažil a co ses naučil a pak také půjdeš se mnnou k nám. A abys tady netrpěl nouzí a také mohl trochu lidskou špatnost pokoušet," uchechtl se, "tady máš měšec dukátů, který se nikdy nevyprázdní a abys mohl lépe pozorovat hříchy, které by jinak lidská havěť chtěla před tebou skrývat, pamatuj, že kdykoliv sundáš z krku šátek, co tam máš uvázaný, nikdo z lidí tě neuvidí i když budeš přímo mezi nimi. No a abys nemusel po světě jen tak pěšky chodit, trochu ti také vylepším toho hýkavce."

     Ukázal na oslíka, luskl prsty a ten se proměnil v mžiku ve vraníka, svaly mu jen hrály. "Tak," zálibně si prohlédl své dílo kníže pekel, "hodně štěstí, synu a za měsíc nashledanou!"

     Čertík, vlastně Michal držel v ruce plný měšec a už už otevíral pusu, aby alespoň poděkoval, ale místo Lucifera tu byl najednou jen oblak kouře a za chvíli ani ten ne a Michal mohl nasednout na vraníka a pokračovat v cestě. A jak tak jel, přemýšlel nad tím, jaký že to docela dobrý obrat nakonec dnešní den  vzal. Jak je to dlouho, co si pomyslel, že by nebylo špatné být chasníkem a vida, ten, od kterého by to asi  nejméně čekal, mu to přání splnil a ještě  dary, které se určitě budou hodit, přidal. Michal mírně popohnal svého nového koně, protože si také uvědomil, že má jen měsíc na to, aby loutkáři Václavovi pomohl a aby i svůj osud nasměroval jiným směrem, než jak plánuje jeho vypráskané pekelné otčisko. Nu, vydá se rovnou za nosem a bude přemýšlet, jak dál. Musí nejprve za každou cenu najít svého přítele Jakuba, ten zná lidský svět lépe a spolu s ním to půjde určitě vše snáze. Bude se ptát po vesnicích, není možné, aby o něm někdo nevěděl. Kuba přece hledá práci právě ve vsích po kraji. A když neuspěje po vesnicích, vydá se i do královského města.

     K jinému městu, mnoho mil od Smolné Lhoty a ne tak daleko od královského města, tou dobou mířil i Kuba. Nachodil toho za poslední týdny opravdu hodně, ale o stálejší práci stejně nezavadil. Vždy jen tak dva tři dni vypomohl sedlákovi při otavách, mlynáři naložil pár pytlů mouky na vůz nebo chalupníkovi vyspravil střechu po letní bouřce, takže hlady netrpěl i hlavu míval kde složit, ale víc než pár měďáků mu v kapse nechrastilo. Snad tedy ve městě bude nějaká lepší příležitost.

     Hned za městskou bránou začínalo tržiště, kde obyvatelé okolních vesnic nabízeli své produkty ke koupi obyvatelům města. Kuba procházel mezi stánky s ovocem, zeleninou, medem, kořením a léčivými bylinami a porozhlížel se i po kamenných obchodech v okolí, jestli by se někde neuchytil. Ale do oka mu nejdříve padl hostinec, z jehož otevřených dveří se linula úžasná vůně vařeného ovaru. Kuba prohrábl svoje jmění v kapse u kalhot a řekl si  nu což, na dobrou porci a jedno pivo to snad vyjde, a vstoupil dovnitř. U stolů bylo téměř prázdno, až na dva pantáty, co vedli nějakou svoji debatu u stolu v rohu. Kuba zamířil k jednomu z prázdných stolů a posadil se.

     Během minutky se k němu přitočil hostinský a jaké že má vašnosta přání. "Něco dobrého k snědku a řádnou míru piva k tomu," poručil si Kuba. Hostinský se optal: "Dnes máme vepřové hody, mohu nabídnout ovárek, s křenem, s chlebem sotva z pece vytaženým nebo snad jelítko, jitrničku? A pivečko máme skvělé, z našeho měšťanského pivovaru. Tak co to bude, mladý pane?"

     Kuba si vybral po jednom jelitu a jitrnici. Trochu ho překvapilo, že si hostinský nechal zaplatit předem, ale pochopilo to hned jakmile mu hostinský jídlo přinesl. Jitrnice byla opravdu jen jitrnička a jelito zrovna tak, chléb vytáhli z pece ne před chvílí, ale možná předevčírem a ve sklenici bylo piva dobrý prst pod míru. Kuba se ohradil, ale se zlou se potázal. Hostinský na něj spustil příval slov všelijakých, ale vašnosta či mladý pán se tam už nevyskytoval, jen přivandrovalec přemoudřelý a cucák nevychovaný a že jestli prý nechce ať nechá být a jde o dům dál, že tady jsou porce přesně takové jaké mají být, piva je akorát, jen sklářům se letos podařilo udělat sklenice o krapítek větší, jitrnice i jelito jsou přesně podle vyhlášky místního cechu a o božím dárku se hanlivě vyjadřovat, to je přímo hřích. Kuba se nechtěl vůbec dohadovat, spíše rychle ukojit hlad a žízeň a pokračovat v hledání místa, tak raději vlastní odpověď spolkl, mávl rukou a napil se piva. Brrr, ani chuť nebyla jaksepatří. Hostinský viděl, jak se Kuba po napití zatvářil, ušklíbl se, otočil a zmizel někde za pípou.

     Kuba nakonec dojedl a dopil a zvedl se k odchodu, když v tom před ním opět stál hostinský a kampak, kampak, platit bude kdo?

     "Už jsem ti zaplatil až dost za to čím jsi mne pohostil," chtěl ho Kuba obejít, ale hostinský se nedal, zastoupil mu cestu a začal křičet něco o zlodějích, až sedláci u stolu přerušili rozhovor a otočili hlavy k nim. Marně se Kuba snažil vysvětlit, že je v právu, hostinský zvyšoval hlas a nakonec skoro volal o pomoc až najednou, kde se vzal, tu se vzal mezi nim obecní dráb a odváděl Kubu s sebou. "A zavřete ho až zčerná," křičel za nimi hostinský, "najíst se, napít a nezaplatit, to by tak hrálo!"

     A tak se Kuba ocitl v městské šatlavě ani nevěděl jak. Když se mu to překvapení trochu rozleželo v hlavě, zabouchal na zamčené dveře. Ty se po chvíli se skřípěním otevřely a žalářník se zeptal nerudným hlasem: "Co chceš?"

     "Chci vědět, co jsem provedl a jak dlouho tady budu."

     "Co jsi provedl nevím a jak dlouho tady budeš, to určí soudce zítra," stručně odpověděl žalářník a zase zavřel aniž čekal na něco dalšího.

     Kuba jen smutně pokýval hlavou, ta nespravedlnost s ním ale uvnitř pěkně lomcovala. Co tomu hostinskému tak strašného provedl, že na něj zavolal drába? A co to v tomhle městě vládne za poměry, že stačí ukázat na někoho prstem a hned ho pošlou na shnilou slámu? A copak asi přinese zítřejší soud? Kubovi se hlavou honily takovéhle myšlenky a čím dál víc také odhodlání, až se z téhle šlamastyky dostane, hostinského pořádně vytrestat.

     Tak minul zbytek dne, večer dostal náš vězeň krajíc chleba a vodu a noc se mu potom vlekla až hrůza.

     Ráno se opět otevřely dveře a stál za nimi žalářník a dráb, který nasadil Kubovi pouta a vystrčil ho před celu. Vedl ho dále přes náměstí až k domu, kde sídlil soudce. V soudní síni seděl na lavici žalobce nasupený hostinský a jinak nikdo. Kubu posadili na lavici obžalovaných. dráb si sednul vedle něj a čekali. Náhle zavrzaly dveře. Kuba se otočil a chtěl vstát, protože očekával příchod soudce, ale kupodivu vešel jeden z pantátů, co včera seděli v rohu hostince. Usmál se na Kubu a sedl si až úplně dozadu.

     Za chvíli nato už vešel i sám soudce, všichni se postavili a začalo přelíčení. Soudce si nejen velikostí břicha, ale i pojetím spravedlnosti v ničem nezadal s hostinským. Přijal všechny jeho stížnosti na Kubovu adresu bez mrknutí oka a Kubovi sluchu příliš nedopřál. Hostinský žádal, aby mu Kuba zaplatil jeden zlatý za útratu a jako odškodné.

     Soudce mu plně vyhověl a navíc Kubovi uložil další zlatý jako pokutu. Nakonec se Kuby zeptal, jestli zaplatí. Protože jestli ne, jako náhradní trest bude muset celý měsíc pracovat u hostinského jen za stravu.

     "Nemám jak zaplatit a i kdybych měl, nezaplatil bych, protože nic z toho, co tady říká hostinský, není pravda!" hájil se Kuba, ale vše marno.

     "Můžeš svoji nevinu nějak prokázat? Nemůžeš!" chtěl případ uzavřít soudce.

     "V hostinci byli dva svědkové a jeden z nich je zde", otočil se Kuba na sedláka vzadu, "snad by mohl pravdu dosvědčit."

    Soudce mávl na jediného diváka: "Přistup sem blíž, řekni soudu popravdě kdo jsi a co můžeš říci k projednávanému případu."

     Ten se pomalu zvedl a předstoupil před soudce "Jsem Vojtěch z Jetelové Lhoty a ten spor jsem i s bratrem viděl na vlastní oči."

     "A kdo je podle tebe v právu, obžalovaný Jakub anebo hostinský?"

     "Tenhle mládenec nechtěl hostinskému zaplatit a ten na něj zavolal drába, taková je pravda, v právu je hostinský."

     Kuba vykulil oči. Tak to si tedy pozval obhájce! Že ho to nenapadlo, že sem přišel jen proto, aby celou nespravedlnost falešným svědectvím podpořil. Kolikrát ti za to asi hostinský nalije zadarmo, duše křivá! Kdepak, tady se práva, Kubo nešťastný, nedovoláš.

     A tak soudce vynesl rozsudek, Kuba byl shledán vinným a bude u hostinského jen za stravu pracovat ne jeden, ale dva měsíce, protože výslechem svědka vzrostly soudní výlohy o další zlatý. Každé ráno jej dráb odvede ze šatlavy do hostince, tam musí Kuba plnit všechny příkazy hostinského až do večera, kdy jej dráb zase vrátí do zatuchlé kobky žaláře. A až si svůj trest odpracuje, hostinský za něj soudní výlohy dorovná.

     Smutně Kuba kráčel vedle drába zpátky do svého dočasného příbytku. Takovéhle místo na svých toulkách tedy věru nesháněl. Nu což, snad ty dva měsíce nějak utečou.

     Druhý den ráno se chystal, až jej dráb odvede na první směnu do hostince, ale jaké bylo jeho překvapení, když mu žalářník otevřel dveře a řekl, že je volný. Pokuta i útrata prý byly zaplaceny a tím se jeho pracovní trest ruší. Kuba teď už nechápal vůbec nic. Vyšel před šatlavu a tam jej čekalo překvapení další. Stál tam Vojtěch, ten prolhanec ze včerejška a s úsměvem se hrnul ke Kubovi: "Vítám tě na svobodě!" Ten na něj pohlédl s těžko skrývaným odporem: "Zrovna ty, lháři! Že ti není hanba, nikdy dříve jsem tě neviděl a ty takhle ublížíš neznámému člověku. Nestydíš se? Jdi mi z cesty!"

     "Co to povídáš? Cožpak ti neřekli, kdo tě z vězení vyplatil?"

     "Neřekli" ,zarazil se Kuba, "to ty? Proč?"

     "Aby právo nebylo tolik bito. A neboj, však já už si najdu způsob, jak se s hostinským srovnat. Není to to jediné, co mi dluží."

     Kuba se zastyděl, moc Vojtěchovi děkoval, ale stejně mu to nedalo: "A proč jsi tedy neřekl celou pravdu včera, mohl jsi ušetřit tři zlaté."

     "Neušetřil bych a ještě bych si proti sobě soudce poštval. Jsou s hostinským jedna ruka. Takhle jsem mu vysvětlil, že tě chci vyplatit, protože mě z křivého svědectví hryže svědomí, on stejně neví co to je a hlavně je mu jedno, od koho peníze dostane. A já mám ještě dost času, však už mám plán, jak je oba dostanu."

     "To by mne věru zajímalo, ten tvůj plán," vyzvídal Kuba.

     "Dočkej času, chasníku," brzdil ale jeho zvědavost Vojtěch.

     Mezitím došli až k povozu s koňmi na druhé straně náměstí a Vojtěch pozval Kubu: "Pojedeš se mnou do Lhoty? Spát můžeš u nás a jsi-li šikovný i práci dostaneš, čeledín se nám minulý týden oženil, odstěhoval a my jsme se ženou a bratrem na všechno teď sami."

     Kuba rád souhlasil a vyskočil na kozlík vedle Vojtěcha. Na statku ho přivítala Vojtěchova žena Terezka  i jeho bratr Honza srdečně, jakoby najisto věděli, že přijede. Honza byl starý vysloužilý voják, ve válce došel těžkého zranění, pravá ruka mu od lokte chyběla, vlastní rodinu neměl a na statku bydlel už pěkných pár let.

     První večer šli všichni spát pěkně pozdě, měli si mnoho co povídat. Vojtěch vyprávěl Kubovi, jak si předloni domluvil v dobré víře s hostinským obchod a podle smlouvy jej měl celou zimu zásobovat masem, brambory a moukou, ale neuplynulo ani pár týdnů a hostinský přestal platit smluvené ceny a když chtěl Vojtěch od smlouvy odstoupit, dal jej k soudu, že prý mu dodával špatnou kvalitu a chudák Vojtěch nakonec musel další měsíce prodávat hostinskému za poloviční ceny a to byl rád, že jej soudce neposlal rovnou za mříže. Kuba také vyprávěl svůj příběh. Nakonec přišla takhle řeč i na historky o tom podivném loutkovém divadle a tehdy se Kuba ke svému překvapení poprvé od Honzy dozvěděl, že celé divadlo cestou na zámecké představení ztratilo jako když se vypaří a že ani vojáci, které král poslal, s hledáním neuspěli a po celém království se o té záhadě povídá a mnoho lidí si myslí, že je to ďáblovo dílo.

     Kuba nechtěl příliš prozradit a tak jen přikyvoval, ale v hlavě se mu honily různé myšlenky, protože on sám nejlíp ze všech tušil, jak blízko mohou být dohady o pekelném pozadí záhady zmizení blízko pravdy.

     Na zámku ten den, co divadlo loutkáře Václava nedorazilo na domluvené představení, byli všichni a hlavně pan král hodně rozezlení. Samozřejmě si mysleli, že loutkář vzal zálohu peněz a protože celý ten jeho podivný ansámbl byl podvod, který sice uspěl u prostého vesnického publika, ale na zámku by byl určitě odhalen, sbalil celé divadlo a tajně a ve spěchu zmizel. Proto také král poslal do kraje oddíl vojáků, aby jej našli a ke spravedlnosti přivedli. Ani po týdnu hledání však loutkář ani jeho divadlo nebyli k nalezení a tak král začal pochybovat, že jde jen o podvodníka a spíš pomýšlel, že se stal obětí nějakých lapků. Těžko totiž uvěřit, že by spolu s loutkářem mohl za bílého dne beze stopy zmizet i naložený vůz a osel. Jistě by se v tom hledání pokračovalo i dál, kdyby se nestala věc, která celým královstvím otřásla a která donutila všechny na nebohého loutkáře i jeho ztracené divadlo zapomenout.

     Mohlo to být krásné letní odpoledne, lidé si užívali letního sluníčka, na polích byly žně v plném proudu a děti u rybníků se s křikem vrhaly do vody. Ale najednou se na celé královské město i okolí snesl stín. Když lidé překvapeně vzhlédli k obloze, uviděli že slunce jim zastínil nikoli mrak, jak by se dalo čekat, ale drak! Sedmihlavá saň, která nejprve nad krajem zlověstně zakroužila a snesla se na kopec nad řekou. To nevěstilo nic dobrého. Podobné návštěvy nepřilétají do království často, ale když se tak stane, vždycky to pro hostitele znamená, že buď se podvolí a bude trpět jejími krutými manýry, jak dlouho se drakovi umane anebo se mu postaví silou. Snad všechna království podobné neštěstí v historii postihlo, ale dějiny pohádek nás učí, že žádný drak není nepřemožitelný.

     Hned večer král svolal ministerskou radu a radili se dlouho do noci, co dělat. Ministr vojska navrhoval na nic nečekat a vzít draka útokem a vypudit ho ze země dřív než stihne napáchat nějaké škody. To ministr zahraničí byl opatrnější a radil nejprve zjistit, co vlastně návštěvník chce a potom teprve jednat. Nakonec pan král rozhodl, že celé vojsko se začne ihned připravovat na souboj s drakem a na druhý den že bude ke drakovi vyslaná delegace, která má za úkol zjistit, proč ta potvora vůbec přiletěla.

     A tak se také stalo. Delegace vedená ministrem zahraničí se vrátila velmi brzy a se zprávou, která nebyla vůbec povzbudivá. Drak je prý zblízka ještě hroznější a větší než se jevil ze země při příletu, má sedm hlav, jednu na mluvení, druhou na poslouchání, třetí na dívání, další na žrádlo a tak dále až ta sedmá, nejmenší, ta je na přemýšlení. A nejnebezpečnější prý vypadá hlava, která umí dštít oheň a dým. Požadavek měl drak pouze jediný, o to však strašnější. Příští sobotu odpoledne chce k večeři sežrat princeznu Lucii, jinak hned v neděli ráno zničí celé královské město a všichni zahynou.

     Nyní tedy přijde ke slovu vojsko. Dva dny se na draka chystalo a třetí den zavelel nejvyšší generál časně ráno k útoku. Když se vojáci přiblížili na dostřel, zalícili a vypálili na draka salvu kulek. Ten ještě spal, ale výstřely ho ani příliš neprobudily. Vypálené kulky mu vůbec neublížily, jen se od jeho tlusté kůže odrazily. Teprve když se potom od něj odrazily i dělové koule, což ho trochu zabolelo, roztáhl křídla, zařval až se zem otřásla a vzlétl nad šiky vojsk pod ním. Pak z jedné z jeho tlam vyšlehl obrovský plamen a ožehl celou louku před vojáky. Mluvící hlava pak zahromovala mocným hlasem ke generálovi: "Táhněte zpátky, sic tu bídně zhynete! Chci vás tu vidět až v sobotu až přivezete princeznu. Do té doby ať se tu neukazuje ani noha, musím se před hostinou pořádně prospat!"

     Těžko se dalo dělat něco jiného,  než zavelet k ústupu. A tak bitva netrvala ani půl hodiny a vojáci se s hlavami svěšenými vraceli neslavně zpátky do města.

      Velký smutek přepadl království. Na všech domech zavlály černé prapory. Znovu zasedla královská rada, ale nepřišla na nic, co by mohlo princeznu zachránit. Večer si král do své komnaty zavolal princeznu Lucii, i královnu oznámil jim, že neví jak dál. Nato se ozvala princezna Lucie:

      "Tatínku králi, není-li mne možné zachránit, vydám se tedy drakovi dobrovolně. Nechci, aby trpělo celé království. Ale přemýšlela jsem o všem celou noc a vzpomněla jsem si, co mi kdysi říkala chůva, když jsem byla malá. Vyprávěla mi o mnoha případech, kdy si draci usmysleli , že dostanou princeznu, ale prý se jim to ještě ani jednou nepodařilo. Proto jich je tak málo, vymírají hlady! Tedy  bych všechno ještě nevzdávala." 

     "Ale jak to, že se jim to ještě nikdy nepodařilo? Copak je nějaká síla, která by mohla takového draka přemoci? Vždyť jsi sama viděla, jak pořídilo naše vojsko."

     "Chůva říkala, že vždycky se najde hrdina, který draka přemůže", princezna se trošku začervenala a pak pokračovala, "a ten si potom vezme zachráněnou princeznu za ženu."

     "Lucie!", podivila se nahlas maminka královna , "no co to povídáš, kam na tyhle nápady chodíš? Na to snad máš ještě spoustu času, nemyslíš?"

     "Maminko, na vdávání že mám času dost? A na to být sežrána drakem ne? Tedy jestli bych si já mohla vybrat, raději svatbu."

     "Teď je opravdu pravá chvíle na řeči o svatbě", ukončil debatu mezi královnou a dcerou pan král, "ale na tom zachránci by něco mohlo být. Hned ráno dám rozhlásit, že se podobný hrdina hledá. Říkáš, že ještě ani jeden drak neuspěl? Tak potom ani tady u nás neuspěje! Nu, pojďme spát, ráno moudřejší večera."

     Druhý den ráno skutečně na všech náměstích i návsích celého království vybubnovávali královskou výzvu, že který hrdina ať urozeného či prostého původu princeznu zachrání, bude bohatě odměněn. O ruce princezny nebylo sice ve výzvě na přání královny ani slovo, ale i tak vzbudila mezi lidem obrovský ohlas. A kromě toho byly po celém království vyvěšeny černé prapory, aby tomu smrtelnému souboji, který snad brzy nastane, byla dána spravedlivá důstojnost.

     Toho dne ráno také projel městskou branou Michal. A jak byl z cesty celý unavený, uvázal vraníka u prvního hostince, který mu přišel do cesty, dal mu do žlabu seno a nalil z okovu u studny čerstvou vodu a hned vešel dovnitř, sedl si v prázdném lokále ke stolu a poručil si nahlas: "Hospodo, jedno pivo, ale černý prosím si, vidím, že tady máte nějaký smutek!"

     "I mlč, hubo nevymáchaná," okřikl ho rychle hostinský, "cožpak nevíš, co se u nás děje? Nechci mít kvůli tvým řečem nějaké problémy s vrchností. A černé pivo stejně nevedu."

     "No  no, tak tedy světlé, ale rychle, lekám žízní,"  už o poznání tišeji řekl Michal a dál vyzvídal, " a co tak hrozného se stalo, že je celé město v černém flóru. Umřel snad někdo?"

     "Zatím ne, ale brzy umře. Hrozný drak si přiletěl pro naší princeznu a není jí pomoci. Ani vojsko, které na draka poslali, nic nezmohlo, vojáci z bitvy s ním utekli jako malí kluci."

     Michalovi se nezdálo, že by hostinský byl nějak zvlášť zasažen žalem, dokonce jako by ho těšilo, že může cizinci tu hroznou novinu vypovědět. A hostinský pokračoval:"Tak teď tady máme smutek. Je to pěkná polízanice., lidé budou zalezlí doma, nebudou se pořádat bály ani veselice, no řeknu ti, takhle to trvat, tak živnostníci jako já půjdou žebrotou, hosti žádní a obchod bude hynout." Teď ovšem hostinský žádný smutek předstírat nemusel, protože se dostal k tématu, které jej opravdu zraňovalo, "ale ono to snad tak dlouho trvat nebude, drak prý dostane princeznu  v sobotu, no tak to do nejspíš další neděle bude smutek a snad potom bude všechno jako dřív."

     "No, ty jsi opravdu loajálni poddaný svého krále. Nejvíc ze všeho tě zajímá vlastní měšec," pomyslel si Michal a hned ho napadlo, že si hostinského trochu vyzkouší. Však už během předchozích toulek krajem několikrát kouzelných darů od pekelného otce použil, aby lidské nitro trochu poznal a dokonce pár vykutálenců vytrestal. Ale co se mu zatím nepodařilo, o Jakubovi ani zprávička.

     Michal hostinského odhadl dobře. Však to také nebyl nikdo jiný než bratr nám již známého majitele hostince na druhém břehu řeky, který poslal Kubu do šatlavy. Tedy rodinka k pohledání, což však Michal vědět nemohl. Významným gestem si ale odepnul měšec od opasku, položil jej na stůl tak, aby bylo dobře vidět jak je naplněn a zeptal se hostinského: "Přicházím z daleka, já i můj kůň jsme moc unavení, můžeš mi sehnat někoho kdo se mi o něj postará a pro mne připravit pokoj na pár dní k přespání? Škodný na tom nebudeš a ještě něco. Hledám jednoho chasníka, který se toulá krajem. Jakoukoli informaci o něm dobře zaplatím."

     Michal vysypal několik zlaťáků na stůl a přisunul je směrem k hostinskému. Ten po nich rychle natáhl ruku: "Ale zajisté vašnosti, o koně se vám postará pacholek a pokojík připravím sám, bude se vám spát jako v ráji. A něco k snědku by si pán nedal? Můj hostinec je vyhlášen široko daleko. A o tom chasníkovi se pokusím také po městě něco vyzvědět. Jak vypadal, co měl na sobě?" , ptal se horlivě hospodský.

     Michal mu Kubu zběžně popsal a hned mu také oznámil, že se po něm nyní půjde poptat sám do města, ale že nechce s sebou nosit všechny peníze, co má v měšci a proto že by jej rád nechal u něj v úschově. Hostinský svolil a jen se zeptal, kolik že zlaťáků tam vašnosta má, aby nedošlo později k nedorozumění. A bylo až moc dobře vidět, jak nervózně pookřál, když mu Michal ledabyle odpověděl, že ani vlastně přesně neví a poručil si konečně pořádný oběd. A bylo komické pro něj pozorovat, jak se hostinský už už snažil Michala hranou zdvořilostí vyprovodit z hostince, jen co dojedl a jakmile měl jeho měšec v ruce.

     MIchal zašel za první roh a odvázal si svůj kouzelný šátek. A tak se mohl nikým neviděn vrátit do hostince přesně v okamžiku, kdy nedočkavý hostinský sahal do jeho měšce a vyndával první mince. Stoupl si za něj jemně jej dloubl do zad a temným hlasem pomalu pronesl: "Ale takhle se cizí peníze nehlídají, ty hříšná duše zlodějská!" To stačilo. Hostinský sebou cukl, pustil měšec na zem, otočil se, zíral chvíli do prázdna, pak se ještě rozhlédl po prázdné místnosti, začal křičet něco nesrozumitelného a nakonec vyběhl ven z hostince.

     Michal sebral svůj měšec ze země a nyní již doopravdy odešel na prohlídku města, aby snad něco zjistil o Kubovi.

     O královské výzvě lidé hodně mluvili i v Jetelové Lhotě. A čím více o ní povídali, tím víc v Jakubovi uzrávalo přesvědčení, že do královského města musí vyrazit a na místě se o té celé podivné historii s drakem dozvědět více. Vždyť proto přece do světa šel, aby toho co nejvíce viděl a poznal a tady se nabízela šance nejen zažít něco neobvyklého, ale třeba ještě přijít k bohatství. Na víc by mohl ve městě něco více zjistit o smutném osudu loutkáře a jeho divadla. A tak večer řekl Vojtěchovi, že mu prozatím za všechno děkuje, ale že ráno se rozloučí a půjde do královského města. A asi se i na výzvu k záchraně princezny přihlásí. Nu, moc radostně jej pustit nechtěli. Vojtěch i jeho žena mu kladli na srdce, aby se do žádného nebezpečného dobrodružství raději nepouštěl, aby byl opatrný a podobně. Pak se ale ozval Honza: "Víš co, Kubo? Jdi. Sám bych asi šel, kdybych byl mladší a zdraví mi lépe sloužilo. Takové jsou úkoly pro statečné muže. Až jednou budeš starý jako já, jen by sis možná vyčítal, že jsi neudělal správnou věc a za svým štěstím nešel. A na nebezpečenství nehleď dřív, dokud jej přímo nepotkáš. A pak teprve buď opatrný a statečně se mu postav. A uvidíš, přemůžeš všechna protivenství a hlavně, budeš sám na sebe hrdý. A to nakonec v životě platí nejvíc. Na víc si myslím, že bych měl nápad, co by na tu potvoru draka mělo platit. Chceš tu radu, Kubo?"

      Toť se ví, že radou nepohrdl a tak jim všem Honza prozradil, jak by se s drakem pokusil vypořádat on sám.  Nakonec tedy Kubovi ráno zabalili jídlo na cestu a vyprovodili jej.  Když náš poutník došel k branám královského města, hned už uslyšel vyvolávání výzvy k přemožení draka. A Kuba neváhal, protlačil se davem přímo k bubeníkovi a rovnou jej oslovil: "Doprovoď mě na zámek, chci se s drakem popasovat."

     "Nemusím tě doprovázet, na zámek trefíš sám a tam se ptej po tajemníkovi krále, který má tuhle věc na starosti."

     "Díky za radu," řekl Kuba spokojeně a vydal se směrem k zámku.

     Bubeník měl pravdu, jen co Kuba řekl u hradní brány, že chce zachránit princeznu, poslal jej voják do kanceláře tajemníka, kde se ho úředník hned ujal až to bylo nápadné. Ptal se ho odkud je a hlavně, jak chce draka přemoci, ale Kuba o svém plánu dopředu mluvit nechtěl, spíš se zajímal, kdy bude moci svoje představy vyjevit přímo před králem. Královský tajemník mu tedy řekl, kde se bude moci na zámku vyspat a že audience všech hrdinů u krále se bude konat zítra ráno. To Kubovi stačilo a vydal se v doprovodu sluhy do komnaty, kterou mu tajemník určil.

     Také Michal brzy zaslechl vybubnovávání na rynku a napadlo jej, že s darem od Lucifera, který právě před chvílí použil u hostinského, by záchrana princezny snad byla možná. A s pomocí vděčné královské rodiny by pak najít Kubu jistě byla hračka. Vydal se tedy stejnou cestou jako Kuba, jen o něco později a před tajemníkem jen řekl, že chce krále požádat o veliký meč, koně že už má a draka zapíchne. To aby se nemusel zmiňovat o svém pravém plánu. Tajemník jej určitě měl za blázna, ale hodnotit uchazeče nebyla jeho starost a tak ho jen poslal spát, ať si na zítřek dobře odpočine.

     A tak tedy Kuba i Michal strávili noc jen pár metrů od sebe aniž by to tušili. A stejně tak nemohli tušit, že hrůzostrašná pověst draka byla tak silná, že oni dva byli nakonec jediní, kdo se na záchranu princezny přihlásili. Ráno je komorník oba vzbudil velmi časně, aby měli dost času se na audienci u krále připravit. A potom je oba poslal  do přijímacího salónku.

    A tam teprve nastalo to šťastné shledání a veliké překvapení! Nejprv samozřejmě pro Michala, ale když se Kubovi rychle představil a pak mu stručně pověděl, co všechno se událo od chvíle, kdy se naposled viděli, tak snad ještě větší pro Jakuba samotného. Padli si nakonec do náručí jak vlastní bratři, co se léta neviděli. Nebylo moc času na nějaké vysvětlování jak a proč se nakonec shledali právě tady, ale tak málo si alespoň řekli, že společně mají šanci draka udolat a princeznu zachránit a jak potom dostat Václava z pekla, to se určitě později poradí a pomohou mu společně též.

     A tak když je komorník vyzval k předstoupení před pana krále, vešli do bohatě zdobených dveří oba dva najednou. Král seděl na trůnu sice vznešeně, ale bylo na něm vidět, že se trápí a že má hlavu plnou starostí. "Tak vy jste se rozhodli zachránit naši princeznu ze spárů draka?" ,zeptal se dost nevěřícně, když je uviděl.

     "Ano, pane králi" , odpověděl s úklonem Kuba.

     "Co jste zač a jaké máte bojovníky, že si tak troufáte?" , ptal se král dále.

     "Já jsem Kuba, chasník a tohle je můj přítel Michal. Jsme jen vandrovníci, ale světem znalí a věříme, že dokážeme najít způsob, jak draka přemoci. Vojsko žádné nemáme, ale to nevadí, stačíme si sami."

     "No to snad ne, celá armáda si na draka netroufla, ale vy si věříte! Jak to tedy chcete udělat? Nedokážu si představit, že byste ho vy dva dokázali přeprat."

     "Kdo také říká, pane králi, že se s ním chceme prát? My se s ním vůbec nebudeme prát. Naopak, my uděláme všechno, co ta obluda chce a tím ho dostaneme. Nakonec se přemůže docela sám. Uvidíte, pane králi, věřte nám a o princeznu se nebojte. Jediné, co od vás budeme potřebovat, je velký pytel, několik menších, jehly, nitě, princezniny nejkrásnější šaty, boty a nějakou paruku s dlouhými vlasy a asi půl metráku nehašeného vápna. A zbytek nechejte na nás."

     Král nebyl z Kubovo řeči vůbec moudrý. Ale protože se stejně žádný důvěryhodný rytíř či vévoda s plukem udatných vojáků v zádech nepřihlásil a jeho zoufalství bylo nezměrné, chytil se tohohle slabého stébla naděje a přikázal sloužícím, ať chasníkům poskytnou co požadují.  Po skončení audience se ale odebral do komnat královny, aby jí oznámil, že záchrana dcery je nejspíš ztracená, protože zítra se dva blázni pustí do draka nejspíš tím, že si nasadí dámskou paruku a budou na něj cákat vápno.

     Kuba s Michalem se také odebrali do místnosti, kterou jim král určil a hned se dali do díla. Nehašené vápno nasypali do pytle, který pomocí jehel a nití vytvarovali tak, že připomínal lidský trup a hlavu, potom přišili menší naplněné pytle jako ruce a nohy a oblékli toho podivného panáka do princezniných šatů, na hlavu mu nasadili paruku tak, že do obličeje nebylo ani pořádně vidět, přišili boty a bylo hotovo. Pak ulehli, chvíli ještě probírali plán na zítřejší boj s drakem a nakonec usnuli hlubokým spánkem spravedlivých.

     Ráno bylo jako vymalované. Naši hrdinové si nechali přistavit královský kočár, požádali kočího o jeho svršky, které si na sebe vzal Kuba, falešnou princeznu posadili dovnitř, k ní si sedl Michal a pak už jen Kuba na kozlíku práskl bičem. Kočár začal stoupat do kopce za drakem. Však ten se jim také brzy ukázal, sliny mu kapaly z ohavných tlam a když Kuba zastavil spřežení asi na 50 kroků od něj, mluvící hlava zahromovala: "Tak co, vezeš princeznu?"

Kuba se napřímil, jak nejlépe uměl a odpověděl nejpevnějším hlasem, který svedl: "Jistě Vaše dračí veličenstvo, jak jste ráčil poručit."

"Tak ať vystoupí, už se nemůžu dočkat, sic vás sežeru oba!", poručil drak.

     V tu chvíli si Michal v kočáru odvázal svůj šátek. Pak chytil zezadu vycpanou pannu a jako by to kráčela ona sama, pomalu vystoupil z kočáru a zamířil ke drakovi. Poodešel ale jen několik kroků a to už drak hlady nevydržel a s rozevřenými tlamami se vrhl směrem k nim. Michal stačil jen tak tak pannu pustit a uskočit. Blížící se dračí tlamy vypadaly opravdu hrůzostrašně, a tak ani té nejchytřejší hlavě nepřišlo divné, že princezna omdlela a jiná hlava, ta s největším jazykem i zuby ji vmžiku slupla jako malinu. Ani kousáním se nezdržovala, spolkla ji naráz.

     A teď teprve začalo to pravé divadlo! Toť se ví, nehašené vápno muselo draka v bachoru notně pálit a tak se začal celý kroutit, skoro se mu hlavy zauzlovaly. A světe div se, všechny, nejen ta mluvící, začaly klít a nadávat na celé kolo, cože prý je tohle za princeznu, tak ostrou princeznu prý ještě v životě nežral, pálí to jako čert, aúúú, aúúú, pít, pít, honem pít! Hlava s nejbystřejšíma očima se rozhlédla pak drak roztáhl křídla a slétl do údolí k řece. Michal s Kubou jej pozorovali z kopce, jak tam hltavě chlemtá vodu a už jim bylo jasné, že plán na draka vyjde. A vyšel. Jak se na vápno dostala voda, vápno se začalo v drakově břiše hasit a hasilo, hasilo, drak se nadýmal a nadýmal, břicho mu rostlo a rostlo a najednou PRÁSK!!! Drak se rozletěl na tisíc kousků a voda je pomalu odnášela pryč.

     Naši zachránci se na sebe spokojeně podívali, nasedli do kočáru a za chvíli již zastavili před královským palácem. Novina o neslavném dračím konci je předběhla a celá královská rodina je už očekávala a všichni jim dojatě děkovali. Kolem se začali shromažďovat dvořané i prostý lid, provolávali jim slávu, gratulovali a veselí nebralo konce.

     A v téhle chvíli se také poprvé uviděli Kuba s princeznou Lucií. A když princezna svým zachráncům děkovala a každému přidala i malý polibek, pohlédli si s Kubou do očí a hned jim bylo oběma jasné, že se právě do sebe zamilovali až po uši. Však i královna si toho okamžiku všimla, usmála se a jen tak drobně si povzdychla.

     Ještě ten samý den odpoledne uspořádal král bohatou hostinu, na nádvoří zámku potom veselici pro poddané a vůbec celé království se mohlo radovat až do rána. Radost a štěstí princezny a Jakuba kazilo ale pomyšlení, že se budou muset brzy rozloučit, sotva v sobě našli takové zalíbení.

     Lucie ale Kubovi nic nevyčítala, chápala, že slib pomoci Michalovi zachránit z osidel pekla jejich společného přítele loutkáře musí Jakub čestně splnit. A ani král a královna proti dočasnému odloučení obou mladých lidí nic neměli, i když se o Jakuba jistě obávali, ale budou mít aspoň nějaký čas na přípravu zásnub a možná i malinko doufali, že po návratu Kuby obě zamilovaná srdce uznají, že by vdavky mohly ještě třeba chvíli počkat.

     A tak měli oba hrdinové opět vyrazit na cestu. Ale kam vlastně a jak loutkáři pomoci? Tady byla každá rada drahá. Večer před odjezdem se Kuba svěřil Lucii se tímhle svým trápením. Princezna také samozřejmě neměla ponětí o tom, jak se obyčejný smrtelník může dostat z pekla ven a kudy vede cesta, ale něco jí přece napadlo.

     "Když jsem byla malá, chůva mi říkala, že lidé z podhradí často hledají radu u starce, který bydlí v domku u hradeb a nad jehož zkušenosti prý není."

     Kuba si vzal její slova k srdci a ráno tedy zamířili k moudrému starci. Ten je uvítal ve svém skromném příbytku a když se mu svěřili se svými starostmi, zamyslel se a řekl: "Chlapci, nikdy jsem neslyšel o tom, že by se někdo vrátil z pekla zpátky na zem, tady bude těžko radit. Možná, že to ani není možné."

     Ale Michal si vzpomněl, jak Lucifer onehdá způsob záchrany loutkáře nakousl, ale nedopověděl. "Je, určitě je, ale peklo nám to neprozradilo."

     "Neprozradí-li nám to peklo," nahlas dál přemýšlel stařec, "pak je třeba ptát se jinde." Zavřel oči a začal neslyšně pohybovat rty, ruce sepjaté k modlitbě.

     Po chvíli skončil a obrátil se zpět k mládencům: "Vím, jak na to, ale je to těžké, téměř nemožné. Vysvobodit ze spárů pekla může jen, když samotného vládce pekel o to požádá duše čistá, ani tím nejmenším hříchem neposkvrněná."

     "Takovou bude opravdu těžké najít," zapochyboval Kuba.

     "Právě, taková je jen duše nemluvňat, tak malých, že ještě ani odmluvou rodičům anebo trucem vzteklým nezhřešila. A takové nemluvně zase těžko může tuhle žádost Luciferovi přednést. Tak nevím, jestli jsem vám nějak pomohl."

     "Pomohl!" zakřičel radostně Michal, "A jak! Už to mám! Děkujeme ti namnohokrát. Jak se ti můžeme odvděčit? Řekni, na kolik si ceníš svoji radu?" a vzal do ruky kouzelný měšec.

      "Radu si necením v penězích," ohradil se stařec, "rady se snažím dávat proto, že cítím, že lidé potřebují pomoc."

       "Jsi opravdu moudrý a když víš, kdo potřebuje tvoje rady, určitě budeš také spravedlivě vědět, komu budou tyhle peníze nejvíc ku prospěchu," a na stůl nasypal takovou hromadu dukátů, až málem padaly na zem.

     "Vidím mládenci, že jste u mě nebyli nadarmo a to je dobře," usmál se stařec, "ano, vím, komu rozdělit tyhle peníze, vězte, že na světě je spousta potřebných. Přeji Vám hodně zdaru a vraťte se živí a zdraví!"

     Když se před starcovým příbytkem Kuba zajímal, jaký plán Michala napadl, ten mu odpověděl: "Kubo, je to jednoduché. My přeci vůbec nemusíme peklo hledat a jít tam Václava vysvobozovat! Vždyť já jsem přece čert a čeká mne schůzka s Luciferem tak jako tak. Nebudu tedy čekat na den svatého Michala, ale setkám se s ním teď hned. Ale raději ne tady městě, spíše někde jinde. Napadá mi Šibeniční vrch, tam by nás nikdo rušit nemusel, i když šibenice už tam dávno nestojí. A nemusíme cestovat nikam daleko, i koně můžeme nechat ve stáji u hostinského."

     "Ale cožpak ti Lucifer vydá loutkáře jen tak?" ptal se Kuba dál.

     "Já myslím, že bude muset. Cožpak jsi neslyšel mudrce? Na výzvu čisté duše to udělat musí."

     "No dobrá, ale já tedy rozhodně hříchem neposkvrněná duše nejsem. Ty snad ano, Michale?"

     "Ještě ne, Kubo, ale doufám, že brzy budu." A Kubovi začalo svítat, jakže to se silami pekelnými udělají.

    Došli na vrch, kde dříve visívali odsouzenci k smrti a tu Michal zvolal jak nejsilněji uměl: "Otče Lucifere, nechci již více čekat, ale chci se s tebou setkat hned!" Nic se však nedělo. Zkusil tedy svoje zvolání ještě dvakrát zopakovat a to pomohlo!

    Za ohromující rány a z oblaku kouře se před nimi objevil vládce pekel: "Rád tě opět vidím, můj synu. Pobyt na světě tě již omrzel, jak vidím. Nu, pojď tedy zpátky domů, ke svým. Ale kdo je tenhle lidský červ? Přivedl jsi snad nádavkem peklu hříšnou duši?"

     "Ne, Lucifere, ale rád bych jednu z pekla naopak zachránil. Loutkáře Václava. A tady Kuba je můj přítel a se záchranou loutkáře mi pomáhá."

      "Cože čerte nezdárná?! Neříkal jsem ti snad už minule jasně, aby ses o nic takového ani myšlenkou nepokoušel! A ty si přivedeš dokonce posilu! Co si myslíš? Že jsem ti svoje hrozby říkal jen tak do větru?! Máš veliké štěstí, že jsem dnes dobře naložen, těšil jsem se na setkání s tebou a tak dostaneš svoji šanci. Odvolej, cos právě z úst vypustil, ten smrtelník ať vezme nohy na ramena a oba Vás trestu ušetřím."

     "Nebojím se tvého trestu, proměníš-li mne ve smrtelníka, budu se z života lidského těšit mnohem více než z nesmrtelnosti pekelné. Vyslyš ale mé výzvy a propusť loutkáře Václava."

     "Dost!", zařval Lucifer strašně, "dost! Jsi pro peklo ztracen až do své bídné člověčí smrti. Ale pak si pro tebe přijdu osobně a budeš litovat."

     "Nebojím se toho. Budu se snažit žít svůj lidský život, abych si duši příliš neposkvrnil a ty nade mnou žádnou moc neměl."

      "Ano, duši, fuj", odplivl si rozzlobeně pekelník, "tu jsi právě získal a tím smrtelnost a všechny lidské strasti. Zmiz mi z očí, bídný lidský červe! Oba zmizte sic se neznám."

      "Ještě ne , Lucifere. Mám teď ještě duši čistou jako alabastr, není na ní jediný hřích. A znovu tě žádám, propusť loutkáře Václava. Podle pravidel pekla mi nyní musíš vyhovět. Teď hned!"

       "Ne! Nechci!", zaúpěl jindy mocný vládce pekel, "Takové zklamání jsi mně připravil. Ano, vyhovět ti teď musím, ale už nyní se těším na naše příští setkání. To svoje účty strašlivě srovnáme!"

     A Lucifer zmizel opět v oblaku kouře a když se ten rozplynul, stál tam místo něj loutkář Václav. Celý vykulený překvapením, umouněný od sazí, ale šťastný.

     "Kubo, Kubíčku zlatej, mockrát ti děkuju", vrhnul se Jakubovi okolo krku, "byl jsem tam jen chvíli, ale je to hrůza, nadosmrti jsem od pýchy vyléčen. A tobě", obrátil se na Michala, "vážený pane, děkuji také. Zachránili jste mě, přátelé, od strašných muk. Navždycky jsem vám oběma dlužníkem."

      "Vážený pane?" usmál se Michal, "to nezní věru špatně. Já jsem býval tvůj dřevěný čertík, ale teď už jsem nadobro Michal. Vlastně díky tobě, takže si nic nedlužíme, myslím."

     Rozesmáli se tím štěstím všichni. Michal se chtěl ještě Václavovi pochlubit svými kouzelnými dary, ale marně. Šátek i měšec byly pryč. Bodejť, dary to byly falešné a od pekla.

     "A já si zase myslím, že je nejvyšší čas vyrazit zpátky na zámek", povídá Kuba.

     "Za princeznou, viď?, mrkl na něj Michal, "nu však ano, pojďme, cestou si máme co vyprávět. Ale nejprve se musíme zastavit u hostinského", vzpomněl si na Luciferova kouzla, "nejspíš tam ve stáji hýká jeden oslík a nemůže se nás dočkat!"

 *** KONEC ***